Nežádoucí texty

Jsou texty, které byly tak nežádoucí, že se nedostaly do širšího povědomí, čímž se staly nežádoucími i dnes, arci nikoliv z důvodů politických, ale vinou malého obecenstva. Česká literatura druhé poloviny 20. století, ač je toto již za námi, je poměrně málo známá. Ty nejkřiklavější díry v mém vzdělání pomohl zaplnit rozhlasový pořad Radima Vašinky Nežádoucí texty. Alespoň některé poslední díly je možné stáhnout na adrese http://www.rozhlas.cz/radionaprani/archiv. Pořad byl už zrušen a podle vyjádření Radima Vašinky se s jeho obnovením nepočítá.

Plinius o světě

Málokdy mě zaujmou slova z předmluvy překladatele. Ale v překladu Pliniova Historia naturalis se to stalo.

Byla by ubohá naše doba, kdyby si musila získávat slávu haněním starých vědeckých autorů.

František Němec – Plinius: život a dílo

Povaze lidské odpovídá považovat svět a vše, co jiným jménem nazýváme nebe, za bohactví, a to věčné a nesmírné, nezrozené a nepomíjející. Avšak vypátrat jeho vnější hranice není ani v zájmu lidí, ani je nepojme omezená schopnost lidské mysli. Svět je nedotknutelný, věčný, nesmírný, celý v celku, ba sám je celek; konečný, a přec se podobá nekonečnému, vše v něm i mimo něj v sobě obsahující, současné dílo přírody i sama podstata její.

Plinius starší – Kapitoly o přírodě

Gödelův přínos vědě

Traduje se, že profesor Stehen Kleene vyžadoval, aby doktorandi u zkoušky dovedli vyjmenovat pět Gödelových inovací, z nichž každá je základem jednoho odvětví moderní matematiky. Chtěl slyšet, že:
1) věty o úplnosti a kompaktnosti jsou úhelnými kameny teorie modelů;
2) věty o neúplnosti ukazují, s jakými problémy se musí vypořádat teorie modelů;
3) technické prostředky, které pro důkaz vět o neúplnosti Gödel použil, poskytly základ, na němž byla vybudována teorie rekurze a na ně navazující teorie vyčíslitelnosti a výpočetní složitosti;
4) Gödelovy konstruktivní množiny udaly směr, kterým se pak ubírala teorie množin;
5) výsledky, kterých dosáhl po roce 1933 v intuicionistické logice a které použil v důkazu konzistence publikovaném v roce 1958 v časopise Dialectica, stimulovaly rozvoj konstruktivní matematiky.

Blažena Švandová – Vliv Kurta Gödela na kulturní nuveau 2. poloviny 20. století

Gödel v článku (1931) použil tři různé jazyky:
1) přirozený jazyk, kterým je článek napsán;
2) formální jazyk axiomatického systému zahrnujícího logiku s aritmetikou, který Gödel zavedl tak, že definoval jeho syntaxi a sémantiku;
3) jazyk aritmetiky, do kterého Gödel jedno-jednoznačně přeložil syntaxi formálního jazyka včetně jeho důkazního aparátu, který tím zmechanizoval.

Blažena Švandová – Vliv Kurta Gödela na kulturní nuveau 2. poloviny 20. století

Z esejů Otokara Březiny

Nížiny duší jsou v stálém časovém bezvětří. Čím výše stoupáme, tím mocněji dují větry času kolem nás.

Otokar Březina – Hudba pramenů

Proti životu však je němota, třeba by se vysilovala věky trvajícím deštěm slov a třeba by její ticho bylo mlčením celých biblioték; slepota, třeba by ve všechnu růžovost červánků, zadrženou v prohloubených dlaních večerů, namáčela své štětce a nechávala z nich kapati slunce jako krůpěje tekutého zlata; hluchota, třeba by jako vichřice pracovala v šílenství, aby rozehrála gigantské klaviatury moří. Němota, slepota a hluchota však jsou proti životu, poněvadž přetrhávají souvislost mezi bytostmi a ruší tak dílo duchového spojení, smysl krásy.

Otokar Březina – Hudba pramenů

Ačkoliv každý jazyk je nedokonalý k službě vyššího duchovního života a zasaženi světlem blábolíme jako děti, v ústrojí jazyka je hlubší moudrost, nežli ve většině toho, co jím hovoříme.

Otokar Březina – Skryté dějiny

Covitosti

Proč lidé tak neradi říkají pravdu? Myslím, že odpověď znám: je to proto, že pravda je mnohem méně udiví než výmysl, a že podivnost je půvabná a překvapující.

W. V. O. Quine – Covitosti

Mnozí matematici se tomu posmívali jako něčemu pedantickému a neplodnému. (...) Hnidopišská pedanterie formalistických logiků, přirovnávaná starou gardou matematiků a přízemními technology k esoteričnosti filatelie, nalezla ospravedlnění v očích všech těch, jejichž záběr pohledu se mohl přizpůsobit velikosti Gödelova objevu. Druhé ospravedlnění následovalo okamžitě, tentokrát v samém srdci rozvinuté technologie. Díky pronikavému pohledu Alana Turinga a Emila Posta spojil formalismus své síly s abstraktní teorií počítačů a obě oblasti osvětlil. Dnes patří formalismus k výbavě tisíců nikoli nesmyslných techniků, vydělávajících si na živobytí programováním.

W. V. O. Quine – Covitosti

Quine hovoří o Russelově paradoxu naivní teorie množin. Tento paradox v nejkratší množné podobě vypadá takto: Nechť A = {x|x ∉ x}. Platí A ∈ A nebo A ∉ A?

Russelův paradox je jen jedním z celé řady a je v ní nejjednodušším. S malinko větší námahou můžeme odvodit spor i z předpokladu třídy všech tříd, které nejsou členy členů sebe samých. V této řadě lze pokračovat do nekonečna. Další podmínky náležení, které vedou k antinomiím, lze konstruovat vně této řady. A ještě hůř: existují podmínky náležení, které samy o sobě jsou neškodné, společně však vedou k antinomii.

W. V. O. Quine – Covitosti

Nemám sílu vypisovat alespoň ty nejhezčí jazykové a jiné postřehy, které jsou zajímavější než co jsem doposud vypsal. Tedy alespoň něco, co jsem, jak to ostatně Quine předpokládal, nevěděl:

První a druhá značka „*“ a „†” v tradičních poznámkách pod čarou obecně známá jako hvězdička a dýka, mají vznešenější jména asterisk, což známe, a obelisk, což většinou nevíme. První pochází z řecké zdrobněliny pro hvězdu. Druhý (...) pochází z řecké zdrobněliny pro rožeň. Zarážející je ovšem použití téhož slova pro egyptské gigantické monolity. Vskutku rožínky! (...) Tento humor sahá až k Hérodotovi, který pojmenoval tyto monumenty obeloi (rožně).

W. V. O. Quine – Covitosti

Neničte démony, byli na tomto světě dřív než my

Tak nás vybízí v knize Filosofie a jazyk Jaroslav Peregrin. O démonech je spousta knih; v jedné se o nich píše toto:

Jakožto vlastnosti je démonům theology přisuzováno to, že jsou nečistí duchové, ne-li mrzcí od přírody. Podle Dionysia Areopagity je jim vlastní zběsilá zuřivost, slepá žádostivost, bezmezná fantazie, a to vzhledem k jejich duševním hříchům, jako je pýcha, závist a zloba, proto jsou nepřáteli lidského pokolení, v duchu rozumní, ale chápající bez vysvětlení, dohání k nicotě, (...).

Kladivo na čarodějnice

Ten démon původně spal v hlubinách absolutna; probudili ho lidé, kteří chtěli toto absolutno vyslovit, kteří chtěli přivést na svět mathesis universalis, jazyk, který by absolutno převedl do slov. Démon strážící říši absolutna, střežící nevyslovitelnost nevyslovitelného, spal ještě, když Leibnitz o mathesis univesralis hovořil; když ale Frege, Hilbert a další z apoštolů nové symbolické logiky začali takovou myšlenku skutečně uvádět v život, byl ze svého spánku probuzen a povstal na obranu své říše.

Jaroslav Peregrin – Filosofie a jazyk

Řeč je tu samozřejmě o paradoxech, které jsou sice prastaré, ale o to tužší. Nad paradoxem lháře bychom mohli mávnout rukou, protože není vyslovený ve formální logice. Ale i formální logika paradoxy ukrývá. Mějme jednomístný vztah „x je P“ značený P(x). Spadat pod sebe sama značím P(P). Zavedu-li relaci R nespadání pod sebe sama

R(P) jestliže ne P(P),

pak pro R(R) platí

R(R) jestliže ne R(R),

a démon je na světě. Pokud někdo pokládá P(P) za nesmyslné, může si představit dvojmístný vztah R, pro který platí

pro každé b je R(b, a) jestliže ne R(b, b).

Z této věty jednoduše plyne

R(a, a) jestliže ne R(a, a).

Ačkoli si myslím, že řešit paradoxy je povinnost, přeci jen mohou být následující slova pravdivá.

Chceme-li vytvořit nějaký uzavřený systém pojmů, pak do něj takový rozporný pojem můžeme nebo nemusíme vpustit; vtip je ovšem v tom, že jeho nevpuštění do systému může být vázáno na nevpuštění jiných pojmů a může vést k nepřijatelnému ochuzení tohoto systému. V takovém případě vyvstává otázka, zda není lepší se s nějakou méně škodlivou odrůdou tohoto pojmu raději smířit.

Jaroslav Peregrin – Filosofie a jazyk

Jedno nebo druhé?

Jestliže dva navzájem protikladné soudy předpokládají nějakou nepřípustnou podmínku, pak padají oba dva bez ohledu na svůj rozpor (který vlastně žádným skutečným rozporem není), protože odpadá ta podmínka, za níž jedině měla každá z těchto vět platit. Kdyby někdo řekl: „Každé těleso voní buď příjemně, nebo nepříjemně“, pak existuje ještě třetí množnost, totiž, že nevoní vůbec, a tak mohou být obě protiřečící si věty nepravdivé. (...) Řeknu-li tedy: „Svět co do prostoru je buď konečný, nebo není konečný“, musí být, jestliže je první věta nepravdivá, její kontradiktorický předpoklad: „Svět není nekonečný“, pravdivý. (...) Řeknu-li však: „Svět je buď nekonečný, nebo konečný“, mohly by být obě věty nepravdivé.

Immanuel Kant - Kritika čistého rozumu

Logika jako hra

Možná, že pravda je jen jedna, ale logik je nepočítaně, i když se domnívám – a nejsem v tom sám –, že ta klasická má oproti ostatním výsadní postavení. Některé jiné logiky jsou však zajímavé a rozhodně stojí za pozornost. Jako např. ta, kterou v sedmdesátých letech popsal finský logik Jaako Hintikka. Systém symbolů této logiky je stejný jako klasický predikátový počet prvního řádu, ale význam, který se symbolům přičítá je jiný. Každému výroku odpovídá hra dvou hráčů. Ti bývají nazýváni Já a Příroda. Výrok je pravdivý, pokud vyhraje první hráč. Pokud vyhraje druhý, je nepravdivý. Pravidla hry se pokusím shrnout takto:

1. Hra „není pravda, že X“ se hraje tak, že si Já a Příroda vymění role a pak se hraje „X“.
2. Hra „X a zároveň Y“ se hraje tak, že Příroda vybere jednu z her „X“ nebo „Y“ a hraje se ta.
3. Hra „X nebo Y“ se hraje tak, že Já vybere jednu z her „X“ nebo „Y“ a hraje se ta.
4. Hra „existuje x takové, že P(x)“ se hraje tak, že Já volí nějaké a a hraje se hra „P(a)“.
5. Hra „pro všechna x platí P(x)“ se hraje tak, že Příroda volí nějaké a a hraje se hra „P(a)“.
6. Ve hře „P(a, b, c, ...)“ vítězí Já, jestliže jsou prvky a, b, c, ... v relaci P, jinak vyhrává Příroda.

Svítilna Diogenova

U lože mého, když tmy nad ním visí,
kmet často stojí nahrbený, lysí,
ve dlani jeho svítilna se chvěje,
mě dává ji a potupně se směje:
„Ty hledáš pravdu – nuže vem to světlo
a uvidíš jak chřadne, co dřív kvetlo
všech věcí jádro uvidíš v její záři,
zášť v srdci, kde jest úsměv přízně v tváři,
led v duši, jejíž okem teplo sálá.
Svět bude před tebou co holá skála
a z každé kolébky rov bude zívat;
šum lesa, řeky ruch i ptáče zpívat
ti bude jednu píseň zla a zmaru.
Však poznáš pravdu. Ve nadšení žáru
Zisk uvidíš a marnost v práci ducha.
Nuž vezmi, co ti dává dlaň má suchá!“

Já mlčím, chvím se; anděl však, jenž hlídá
ráj duše mé, ten za mne odpovídá:

„Jdi starý bloude, Svítilna tvá klame,
kmit pravdy tvojí, věř, se špatně láme
na lampy skle, na němž jsou věků saze.
Snad žiju v bludu, mně jest však v něm blaze.
A kdybych z lásky k pravdě z ruky tvojí
vzal svítilnu, z které se pravda rojí,
na tebe nejdřív posvítil bych sobě.“ –

I zmizí v ráz: – Kol ticho jako v hrobě.

Jaroslav Vrchlický - Sfinx

Pravda a krása v Dobrodružství idejí

Antická kultura sice zanikla, ale některé její výdobytky přečkaly více než jeden a půl tisíce let až do současné doby. Whitehead se krátce zamyslel nad tím, co by se stalo, kdyby se antické kultuře podařilo přežít a zvítězit.

Dokážeme si představit, jaký osud by postihnul tuto středomořskou civilizaci, kdyby byla ušetřena vpádu barbarů a vzniku nových náboženství, křesťanství a islámu. Po další dva tisíce let by docházelo k opakování řeckých uměleckých forem, z nichž by se vytratil život. Řecké filosofické školy – stoicismus, epikureismus, aristotelismus, novoplatonismus – by disputovali pomocí pouhých frází. V obecné historii by se prosadila vláda opírající se o posvátnost starobylých obřadů a podporovaná tradiční zbožností. Vznikala by povrchní literární díla. Věda by se, na základě deduktivních postupů vycházejících z neproblematizovaných výchozích soudů, zabývala dílčí skutečností. Uplatňovala by se jemnost citů bez síly dobrodružství.

Alfred N. Whitehead - Dobrodružství idejí

Pravda a krása – existuje-li něco takového – není totéž. Umělci se nechodí ptát logiků (alespoň pokud vím), zda jejich díla jsou krásná, ani logici a matematici se nechodí ptát estetiků, zda jejich tvrzení jsou pravdivá. Přesto mají něco společného.

Dokonalé umění má jen jeden cíl, a tím je pravdivá krása. Určitého úspěchu je však již dosaženo, když je získána buď pravda nebo krása. Není-li přítomná pravda, krása se, s nedostatkem síly, nachází na nižší úrovni. Pokud krása není přítomná, pravda upadá do banality. Pravda má význam díky kráse.

Alfred N. Whitehead - Dobrodružství idejí

Kultura se nezabývá jen umění, ale i zábava do ní patří. A jak je to např. podle Whiteheada se satirou?

Satira je posledním zábleskem originality odcházející epochy čelící banalitě a nudě. Svěží city odcházejí, zůstává hořkost.

Alfred N. Whitehead - Dobrodružství idejí

It from bit

Pomáhal jsem kdysi jednomu nyní již učiteli připravit se na zkoušku. Vysvětloval jsem mu princip magnetického záznamu. Ač je – a byl i tenkrát – velmi bystrý, velice ho překvapilo, že informace se na nosič zaznamenává pomocí prostorově proměnné magnetizace povrchu. Na mou otázku „jak že si to představoval“ odpověděl „že se informace pomocí magnetu na povrch přilepí“. Informace byla pro něj jakási speciální látka. Vznešenější příklad špatného chápání uvádí František Koukolík:

Například mahárádža, který počátkem našeho století zaslechl, že existuje cosi jako elektrické osvětlení, tudíž si je – byl mahárádža – pořídil. Stiskl vypínač a palác se rozzářil, spolu s ním zahrady i vodotrysky. Mahárádža byl úžasem bez sebe. Nechal si podrobně vysvětlit, jak je takový zázrak možný, co je dynamo, na co jsou kabely, proč svítí žárovky a nakonec, co je elektrický proud. Byl to chytrý člověk, všechno okamžitě pochopil. Jakmile uslyšel pojem elektrický proud, zaradoval se, jak dobře chápe a pronesl: „Ale tohle my známe od pradávna, to je přece jedna z mnoha podob bohyně Kállí ...“.

František Koukolík - Machiavelliánská inteligence

Ústy nejmenovaného mudrce pronáší Koukolík tato slova:

(...) Svět [je] složený ze tří základních kvalit, podobně jako mohou tři prameny splétat vlákno. Jedna kvalita je to, co byste vy na západě pojmenovali tmavou, nehybnou masou, druhá je pro vás energie a ta třetí, té byste skoro jistě řekli informace.

František Koukolík - Machiavelliánská inteligence

Informace je podle Koukolíka „mírou uspořádání fyzikálního systému“. Chápe tedy informaci jako veličinu. Informaci jako takovou, nikoliv její míru, by bylo možné definovat jako uspořádání masy a energie. Vypadá to jednoduše a pravdivě. Můžeme se spolu s mahárádžou zaradovat a říci: „Tohle zná naše věda už dlouho.“. Jenomže není jak masa tak energie jen jistá představa, stejně jako celý fyzikální svět v definici informace? Bylo by možné sice namítnou, že to sice představa je, ale je to představa pravdivá. Ale i tak není snad každá představa vlastně jistý druh informace? Pokud ano, pak celá definice je podobná definici „informace je jistý druh informace“, která je sporná nebo nesmyslná. Koukolík na to naráží, arci nikoliv těmito argumenty, a cituje Wheelera „vesmír povstal z informace“ a doufá v největší filosofickou hloubku této věty.

Je tu však i něco víc, co není informace. I kdybych se díval do očí své naprosto totožné kopii, věděl bych naprosto přesně, kdo jsem já, a že ten naproti je někdo jiný. A to přesto, že ten druhý by byl naprosto stejně uspořádán, a tedy byl by stejnou informací. Existuje tedy něco, co je příčinou individuality, o čemž si však nemohu udělat žádnou představu. Pokud bych chtěl definici informace alespoň nějak zachránit, pak bych mohl definovat informaci jako uspořádáním této věci, pokud ovšem pojem uspořádání nepřinese s sebou další rozpor, jaký přinesla masa a energie.

Sókratés Paula Valéryho

Sókratés Paula Valéryho v L’Ame et la Danse říká, že filosofie v životě objevuje

(...) onu absolutní nudu, která není sama o sobě nic, než holý život, pokud vidí sama sebe zcela jasně, která nemá jinou substanci, než život sám a žádnou další příčinu než jasnozřivost živoucího.

Paul Valéry - Duše a tanec

(...) cet ennui enfin, qui n’a d’autre substance que la vie même, et d’autre cause seconde que la clairvoyance du vivant. Cet ennui absolu n’est en soi que la vie toute nue, quand elle se regarde clairement.

Paul Valéry - L’Ame et la Danse

Jan Patočka, jehož překlad jsem použil se ptá:

Není snad odpor k filosofii posléze živen pochopením, že filosofie sáhla na podstatný moment konečnosti života? Necouvá život před bystrozrakem filosofie (...)?

Jan Patočka - Péče o duši

Whitehead o východu

Filosofičtí taškáři říkají, že ví všechno, i když neví nic. Sókratés říká své „vím, že nic nevím“, což mu věřit můžeme, ale nemusíme. Ať tak nebo onak, takováto slova chtějí jistou pokoru, které západní věda není schopna ana není než jistou pýchou rozumu. Na druhou stranu, by všechno ostatní nemohlo být nic jiného než pýchou nerozumu. Ukázku takovéhoto pohledu ukazuje Whitehead.

„Všechny řeky ústí do moře; nic nového pod sluncem“ byl konečný soud Blízkého východu. I když uznáme celou jeho velkolepost a mnohostrannost jeho aktivit, tato velká civilizace nakonec upadla do neplodného skepticismu rozčarovaných lidí zaměřených na smyslové požitky.

Alfred N. Whitehead - Dobrodružství idejí

Je to pyšné a až příliš lákavé, to však neznamená, že to není pravda. Nu, Bůh suď.

Bestia trimphans Viléma Mrštíka

Nezdálo se tedy být nic svědomitějšího a čestnějšího, než, když ignorant uznal svou ignoranci, chudák uznal svou chudobu, zbloudilý přišel k vědomí svých bludů a v čas ještě, dokud jeho vinou spáchána nebyla řada nových přehmatů, zavolal k sobě někoho a řekl: "Buď tak dobrý, - já tomu nerozumím, já mimo Bráník nikde nebyl, já mimo svůj žurnál jakživ nic nečetl a četl-li jsem, jako bych nečetl, a byl-li jsem kde, jako bych nebyl, - přijď a poraď mně, pomoz, já se dám poučit, vést, já tě poslechnu ve všem, jenom mne pro boha nenech na tom proklatém místě zodpovědnosti, tam všichni na mě prstem ukazují a křičí: hle, Vandal, hle barbar. Zabte ho!"

(...)

Projektované změny ve středu a okolí města Prahy nejsou přece žádnou maličkostí ani hračkou, aby se o nich rozhodovalo z pouhé zvůle nebo z nějakých jiných ještě bídnějších důvodů, následky jejich jsou dalekosáhlejší, než cokoliv jiného se dělo v celém našem národě za posledních 50 let.

Vilém Mrštík - Bestia trimphans

Aby nedošlo k omylu, toto není aktuální text, ale patří do konce století devatenáctého. Přeci se však v něm nalezne něco týkající se, když ne přítomnosti, tedy určitě budoucnosti.

Jak dokonalý je tento úpadek našeho vkusu dnes, jak hrozné minimum porozumění pro všechny tyto věci v nás zůstalo - možno doložiti výroky osob, od nichž by se toho nikdo nenadál a jejichž slovo jen dotvrzuje bídu naši na celé čáře od shora až dolů a na celou šíř. - Není tu žádnou vzácností i sebe horibilnější nesmysl. Tak jsme četli v jednom feuilletonu: Kdož ví ostatně - bylo psáno na místě jinak velice důležitém - nebudou-li naši potomci po 200 - 300 letech zrovna tak obdivovat se architektonické kráse nynějších našich činžáků, jako my se dnes obdivujeme starodávným našim ulicím? (...) Nám se dnes ovšem zdá, že úpadek je neodvolatelný, poněvadž příliš pokročil. Není pochyby, budou-li naši potomci zrovna takoví, jako citovaný námi pán, bude tomu tak (...).

Vilém Mrštík - Bestia trimphans

Jan Sokol o rozumovém poznání

Rozumové poznání je ovšem zajímavé zejména tím, že je zvláštním způsobem obecné a jisté. Neopírá se o proměnlivé smyslové skutečnosti, které navíc různě splývají: ze smyslového vjemu, jak jsme viděli, musíme jednotlivé předměty teprve vyloupávat pojmovým poznáním. Naproti tomu rozumové poznání neobsahuje žádné nekontrolované úsudky, jež jsou nejčastější příčinou omylů „pouhého mínění“. Každý jeho krok je pod kontrolou kritiky a poněvadž se děje v přesných pojmech, může být i pod kontrolou druhých. Pracuje s pojmy, které jsou dokonale průhledné a kdo je pochopil, ví o nich už všechno. Na rozdíl od kamene nebo psa, který mne může vždycky něčím překvapit, trojúhelník v sobě žádné tajemství neskrývá. Vím o něm „všechno“ a hned, najednou. Protože je tak jednoduchý, nemohu ho ani dost dobře zapomenout. Tím je ovšem zároveň dáno i nejsilnější omezení rozumového poznání: lze je uplatnit jen na předměty logické, geometrické nebo matematické, to jest ideální či rozumové. Objevem rozumového poznání, jeho spolehlivosti a obecnosti, začíná věda.

Jan Sokol - Malá filosofie člověka

Sokolův text je psán především populárně, proto by nemělo smysl mu vytýkat nějaká zjednodušení nebo nepřesnosti. Jako komentář řeknu k němu jen toto: bylo by nádherné, kdyby to byla stejně jistá skutečnost, za jakou autor pokládá trojúhelník.

O definici pravděpodobnosti

Karl Poper ve své Logice vědeckého Bádání (neboli zkoumání) cituje Waismanna, který říká:

Není žádný jiný důvod, proč zavádět pojem pravděpodobnosti, než neúplnost našeho vědění.

Popper k tomu dodává:

Jsem přesvědčen, že tento široce zastávaný názor je zodpovědný za ty nejhorší zmatky.

Ponechávám teď stranou otázku „proč zavádět pravděpodobnost“ a položím si otázku „jak“.

Stále nám chybí uspokojivá konsistentní definice pravděpodobnosti; nebo, což vyjde nastejno, stále nám chybí uspokojivý axiomatický systém, pro počet pravděpodobnosti.

Definice pravděpodobnosti, které se, tuším, říká statistická, definuje pravděpodobnost jevu jako limitu (pro počet pokusů jdoucí k plus nekonečnu) podílu počtu pokusů, kdy jev nastal, a počtu všech pokusů. Hlavní problém této definice je, že to není smysluplná definice. Plete dohromady výsledky náhodných pokusů a limity posloupnosti stejným způsobem, jako množina jablek plete dohromady abstraktní matematický pojem s ovocem, což se činí jen pro vzdělávání, ale v teorii množin nemají množiny jablek místo. To ale není jediný problém. I když intuitivně rozpor překonám a přijmu definici, musím se pozastavit nad tím, že limita pro některé výsledky náhodných experimentů nemusí existovat, nebo dokonce může posloupnost konvergovat k jinému číslu. Sice (nahlíženo z jiné definice pravděpodobnosti) může mít takovýto případ nulovou pravděpodobnost, ale není to nemožný jev. Pro některé jevy, jakým je např. orel při hodu dokonalou mincí, jsou dokonce prvky posloupnosti, která nekonverguje, nebo konverguje k jinému číslu, stejně pravděpodobné, jako jakékoliv jiné konkrétní prvky. To, že se jako axiómy náhodných posloupností považují axióm konvergence a axióm náhodnosti problém příliš neřeší, spíše zavádí nové. Poslední problém s definicí nastává pro jevy, které mohou nastat pouze jednou nebo jen konečněkrát. Pro takové jevy, jak se ostatně zmiňuje i Popper je tato definice nevyhovující. Citovaný Popletův text je však z roku 1934. Od té doby se alespoň toto změnilo k lepšímu a moderní axiomatickou definici používá každý.

Ivanov o jazyce

Každý jazyk představuje určitý model vesmíru, sémiotický systém pochopení světa, a máme-li 4000 různých způsobů, jak svět popsat, obohacuje nás to. Zachování jazyků bychom měli věnovat stejnou pozornost a péči jako přírodě.

V. V. Ivanov - Obnova minulosti

Siduri říká Gilgamešovi

Jan Patočka v knize Péče o duši cituje epos o Gilgamešovi. Siduri v něm říká:

Kam běžíš Gilgameši? Život, který hledáš, nenajdeš! Když bohové stvořili lidi, dali lidem jako jejich podíl smrt, život si vzali do vlastních rukou. Ty, Gilgameši, naplň si žaludek, raduj se ve dne i v noci! Denně můžeš pořádat slavnosti, tančit a hrát si ve dne i v noci! Měj čisté šaty, umytou hlavu, sám buď vykoupán! Hleď na dítě na svém lokti, manželka má se ti těšitna klíně – to je počínání lidí.

Jan Patočka k tomu dodává:

Tato řeč není hédonistická, jak se někdy říká, nýbrž je to vytčení hranic lidských možností z hlediska rozvrhu konečného života, který je k sobě upoután: toto maximum je míra uspořádané domácnosti, soukromého a časově omezeného „štěstí“, zastíněného viděním konce.

Filosofie

Pokud někoho rozčiluje používání slova filosofie např. v slovním spojení filosofie chovu prasat nebo filosofie výroby mýdla, nadto často psána se „z“ jakožto filozofie, pak se jednoduše nic nezměnilo od časů Georga Wilhelma Friedricha Hegela. Hegel ve své Malé logice vydané v první polovině 19. stol. píše:

Mezi oznámeními o nových knihách jsem nedávno nalezl v jednom anglickém časopise toto: „The art of preserving the hair, on philosophical principles”, neatly printed in post 8., price 7 sh. („Způsob, jak si uchovat vlasy, na základě filosofických principů ...“) – Filosofickými zásadami ošetřování vlasů se pravděpodobně myslí chemické, fyziologické apod. zásady.

Georg Wilhelm Friedrich Hegel - Malá logika

Fichtův Základ všeho vědosloví

Kniha Základ všeho vědosloví od Johanna Gottlieba Fichta se rozhodně nezabývá prostorem a světlem, jak by mohla naznačovat následující ukázka. Fichte použil světlo a tmu v prostoru jako metaforu aby vysvětlil vztah mezi Já a tím, co Já není.

Klaďte v nepřetržitém prostoru A v bodě M světlo a v bodě N tmu, pak musí být někde mezi oběma body, protože prostor je spojitý a mezi M a N není hiát, bod, který je zároveň světlem i tmou, což si odporuje. Šero se rozprostírá mezi P a Q – pak tedy bude šero v P hraničit se světlem a v Q s tmou. Tím jste ovšem získali pouze odklad, rozpor však uspokojivě nevyřešili. Šero je směs světla a tmy. Nyní však může hraničit jasné světlo i šero a protože je šero odlišné od světla pouze tím, že je i tmou; jen tak, že bod P je zároveň světlem i tmou. A stejně se to má i s bodem Q. Rozpor tudíž nelze řešit nijak jinak než takto: světlo a tma si nejsou nijak protikladné, ale liší se pouze ve stupni. Tma je pouze kvantita světla. A právě tak je tomu mezi Já a Nejá.

Johann Gottlieb Fichte - Základ všeho vědosloví