Střet civilizací

(...) I když byli tehdy Římané nepochybně poraženi a jejich vojenská zdatnost byla otřesena, dokázali na základě zvláštního uspořádání své ústavy a důsledného jednání nejen obnovit svou nadvládu v Itálii, když pak nad Kartágiňany zvítězili, nýbrž za krátký čas ovládli celý svět.

Polybios – Dějiny III.

Podobnost lze nalézt ve všem, třeba i mezi slimákem a čajovou konvicí. Hodně bych se proto bránil třeba srovnání Hannibalova vpádu a 9/11. To ponechám „rozmáchlejším“ duchům. Ale střet mocností a očekávání změny podoby světa, ke které skutečně došlo, může i dnes být podnětná.

Každému, kdo se jen trochu zajímá o veřejné záležitosti, je přece již zřejmé, že – ať ve válce zvítězí Kartágiňané nad Římany, nebo Římané nad Kartágiňany – vítězové se v žádném případě nespokojí s vládou nad Itálií a Sicílií, nýbrž přijdou a nebývalou měrou rozvinou své útočné síly.

Polybios – Dějiny V.

První zmínka o Plzni

Ona „Plzeň“ není dnešní Plzeň, ale dnešní Starý Plzenec. Samotnou kroniku Dětmar sepisoval cca od 1012 do 1018.

Anno vero Dominicae Incarnationis DCCCCLXXVI Heinricus, dux Bawariorum, honore et communione privatus, Boemiam fugit. Quem inperator ibidem valido petens exercitu cum duce Bolizlavo manentem, nil ibi prorsus in neutro horum profecit, sed magnam Bawariorum catervam, sibi ad auxilium huc venientem, et juxta Pilisini urbem castra metatam, dolo cujusdam militis Bolizlavi sic perdidit. Vespere facto, Bawarii se lavantes nulla custodum securitate fruuntur; et ecce hostis loricatus adveniens, nudos eosdem in tentoriis et in virentibus pratis occurrentes prostravit, et cum omni preda laetus et incolomis revertitur. Inperator autem audita tantorum strage virorum, et quod nulla sibi via redeundi patuit, recto itinere ad civitatem suam, quae Camma dicitur, venit, et in proximo anno prefatum ducem ad Pataviam confugientem subegit.

THIETMARI CHRONICON

Roku od Vtělení Páně 976 bavorský vévoda Jindřich, zbavený cti a vyobcovaný z církve, uprchl do Čech. Zatímco pobýval u knížete Boleslava, císař proti němu vytáhl s velikým vojskem, ale vůči žádnému z nich ničeho nedosáhl. Lstí jednoho z Boleslavových bojovníků dokonce ztratil mocný šik Bavorů, který mu šel na pomoc a položil se táborem u Plzně. Navečer, když se Bavoři myli, aniž by postavili stráže, se znenadání objevil nepřítel v plné zbroji, rozprášil je nahé mezi stany a po okolních polích a vrátil se radostně s velkou kořistí, aniž by došel újmy. Jakmile se císař dozvěděl o ztrátě tolika mužů a viděl, že mu nezbývá jiná cesta, odebral se do svého hradu Cham. Následujícího roku, když vévoda hledal útočiště v Pasově, ho císař zajal.

Kronika Merseburského biskupa Dětmara

Řehoř z Toursu a náboženská tolerance

Legem, quam non colis, blasphemare noli; nos vero quae creditis etsi non credimus, non tamen blasphemamus, quia non deputatur crimine, si et illa et illa colantur. Sic enim vulgato sermone dicimus, non esse noxium, si inter gentilium aras et Dei eclesiam quis transiens utraque veneretur.

GREGORII TURONENSIS - LIBRI HISTORIARUM

Nerouhej se zákonu, který nevyznáváš! My se přece taky nerouháme tomu, čemu věříte vy, ačkoli tomu nevěříme. Neboť nepovažuje se za zločin vyznávat to či ono. Mezi lidem se u nás říká, že není škodlivé, prochází-li někdo mezi pohanskými oltáři a chrámy božími a uctívá oboje.

Řehoř z Toursu - O boji králů a údělu spravedlivých

Tomuto výroku se Řehoř pochopitelně vysmál, ale přesto je právě Řehoř svědek toho, že časy, ve kterých by vlastník takovýchto názorů přežil, nejsou v minulosti tak vzácné, jak by si mohl někdo myslet. I sedmé století mezi takovéto časy patřilo.

Calgacus o Římanech

Nic aktuálního. Tato slova vkládá Tacitus do úst nepřátelského vůdce Calgaka. Dokázal alespoň na chvíli tak skutečně vidět svůj národ?

(...) si locuples hostis est, avari, si pauper, ambitiosi, quos non Oriens, non Occidens satiaverit: soli omnium opes atque inopiam pari adfectu concupiscunt. Auferre trucidare rapere falsis nominibus imperium, atque ubi solitudinem faciunt, pacem appellant.

Tacitus – Agricola

Je-li nepřítel bohatý, jsou hrabiví, je-li chudý, jsou panovační. Ani Východ ani Západ by takové lidi nenasytil: oni jediní ze všech si se stejnou chtivostí žádají bohatství i nouzi. Plenění, vraždění a loupení označují falešně jménem vláda a likvidaci mírem.

Tacitu – Životopis Iula Agricoly

Livius o pálení knih

Colonia Grauiscae eo anno deducta est in agrum Etruscum, de Tarquiniensibus quondam captum. quina iugera agri data; (...) in altera duo fasces candelis inuoluti septenos habuere libros, non integros modo sed recentissima specie. septem Latini de iure pontificum erant, septem Graeci de disciplina sapientiae, quae illius aetatis esse potuit. (...) Petilius in decuriam legerat. lectis rerum summis cum animaduertisset pleraque dissoluendarum religionum esse, L. Petilio dixit sese libros eos in ignem coniecturum esse (...) libri in comitio igne a uictimariis facto in conspectu populi cremati sunt.

Livius – AB URBE CONDITA LIBER XL

Téhož roku nalezli dělníci na poli písaře Lucia Petilia pod Janikulem při hlubším kopání v zemi dvě kamenné skříňky (...) Ve druhé skříňce byly uloženy dva svitky svázané navoskovanými šňůrkami; každý obsahoval sedm knih nejenže docela neporušených, ale zcela nově vyhlížejících. Sedm latinských jednalo o právu pontifikálním, to je o sboru nejvyšších kněží, sedm řeckých o nauce životní moudrosti, jak v oné době mohla vyspět. (...) Když si [městský praetor Quintus Petilieus] přečetl přehled obsahu a shledal, že většina z toho má za cíl zrušení náboženských obřadů, oznámil Luciu Petiliovi, že tyto knihy hodí do ohně. (...) Knihy pak byly spáleny na sněmovišti,a to na hranici zřízené obětníky před tváří všeho lidu.

Livius – Dějiny. Kniha XL

Xenofón o tom, jak se dělá moc

Dostat se k moci je nejjednodušší v době krize, kdy je třeba rychlých a rázných řešení. K upevnění moci je jen jediná věc lepší než obyčejný teror, a to teror, který má alespoň na začátku zdání legálnosti nebo dokonce podpory lidu.

Jakmile byly v Athénách strženy Dlouhé zdi a opevnění okolo Pirea, došlo k volbě třiceti mužů. Ale ačkoli byli zvoleni proto, aby sepsali zákony, podle nichž by se řídil veřejný život, jejich sepsání a vyhlášení stále oddalovali. Podle svého vlastního mínění ustanovili pouze radu a ostatní úřady. Potom dali nejprve zatýkat a soudit k trestu smrti občany, o nichž bylo obecně známo, že se za demokratické vlády živili udavačstvím a vydírali aristokraty. A rada je ochotně odsuzovala a vůbec se proto netrápili ani ostatní, kteří bezpečně věděli, že nepatří k odsuzovaným.

Xenofón – Řecké dějiny

Pozvání vojenské posádky ze „spřátelené“ mocnosti není nic nového.

Když potom začali členové třicítky uvažovat, jak by mohli svého postavení ve veřejném životě využívat k prosazení vlastních zájmů, poslali nejprve do Lakedaimonu Aischina a Aristotela a podařilo se jim přemluvit Lýsandra, že v zájmu třicítky prosadí, aby je podporovala lakedaimonská posádka, dokud neodstraní rozvratníky a neupevní své zřízení. Slibovali, že sami ponesou náklady na hmotné zajištění posádky. Lýsandros se dal přemluvit a prosadil, aby k nim byla poslána posádka v čele s Kallibiem. Jakmile dostali posádku, všemožně zahrnovali Kallibia náklonností a podporou, aby souhlasil s veškerým jejich jednáním. A poněvadž s nimi posílal některé ze stráží, zatýkali již každého podle své vůle, a ne snad jen málo významné rozvratníky, nýbrž i ty, kteří – jak se domnívali – se nedají přimět k trpné nečinnosti a kteří by se mohli pokusit o odpor získat co nejširší dobrovolnou pomoc.

Xenofón – Řecké dějiny

Také je třeba hledat nepřítele a to i ve vlastních řadách.

Členové rady! Soudí-li někdo z vás, že umírá více občanů, nežli si žádá nynější čas, nechť uváží, že takovéto věci se dějí všude, kde dochází ke změně státního zřízení. Je zcela zákonité, že také u nás máme neobyčejně mnoho nepřítel, poněvadž přetváříme stát v oligarchii, a pak – žijeme v Athénách, nejlidnatějším řeckém městě, ve kterém se odedávna pěstuje svobodná vláda lidu. Poněvadž jsme však toho názoru, že pro nás i pro vás je demokracie nepřijatelná, a poněvadž dále víme, že demokraté nikdy nebudou nakloněny Lakedaimoňanům, kteří nás zachránili, ale že jim naopak zůstanou věrni aristokraté, proto zavádíme toto uspořádání státu se souhlasem Lakedaimoňanů. A zjistíme-li odpůrce oligarchie, podle svých sil jej odstraňujeme. Podle našeho názoru je však naprosto spravedlivé, aby byl především potrestán každý, kdo přímo mezi námi toto zřízení poškozuje.

Xenofón – Řecké dějiny

Hilsneriáda a písničkáři

Před vynálezem elektronických médií nebyla jiná možnost, jak si koupit písničku a odnést si ji domů, než vytištěnou na papíře. Naštěstí. Papír je médium překvapivě trvanlivé. Písnička, která následuje, není datována, ale je podle svého obsahu z roku 1899 nebo o jeden či dva roky mladší. Pevně tedy doufám, že zapovězení tohoto mého patisku je již neplatné. To, o čem píseň pojednává nebudu rozebírat, protože to snad každý zná z literatury, nebo si to lehce najde. Nepodařilo se mi zjistit, kdo se skrývá za jménem Brkoslav Syfon, jenom doufám, že se nejednalo o člověka natolik nešťastného, že by to bylo jeho jméno vlastní. Omluvte, prosím, velmi špatnou kvalitu obrazu, básnické formy i morálních kvalit Syfonových. Je to jen dokument doby. Na Brkoslavovu obranu musím říci, že byli i horší. Mnohem horší.