kmet často stojí nahrbený, lysí,
ve dlani jeho svítilna se chvěje,
mě dává ji a potupně se směje:
„Ty hledáš pravdu – nuže vem to světlo
a uvidíš jak chřadne, co dřív kvetlo
všech věcí jádro uvidíš v její záři,
zášť v srdci, kde jest úsměv přízně v tváři,
led v duši, jejíž okem teplo sálá.
Svět bude před tebou co holá skála
a z každé kolébky rov bude zívat;
šum lesa, řeky ruch i ptáče zpívat
ti bude jednu píseň zla a zmaru.
Však poznáš pravdu. Ve nadšení žáru
Zisk uvidíš a marnost v práci ducha.
Nuž vezmi, co ti dává dlaň má suchá!“
Já mlčím, chvím se; anděl však, jenž hlídá
ráj duše mé, ten za mne odpovídá:
„Jdi starý bloude, Svítilna tvá klame,
kmit pravdy tvojí, věř, se špatně láme
na lampy skle, na němž jsou věků saze.
Snad žiju v bludu, mně jest však v něm blaze.
A kdybych z lásky k pravdě z ruky tvojí
vzal svítilnu, z které se pravda rojí,
na tebe nejdřív posvítil bych sobě.“ –
I zmizí v ráz: – Kol ticho jako v hrobě.
Jaroslav Vrchlický - Sfinx
Žádné komentáře:
Okomentovat