Budu psát jen o prvním filmu Matrix, protože na shlédnutí dalších dílů jsem neměl dost odvahy. Ve filmu Matrix pochopitelně žádná opravdová filosofie není, ale může filosofii posloužit. Četl jsem o matrixu jako o platónské jeskyni, ale to je poněkud scestné, protože v matrixu nic zásadního oproti realitě nechybí. O problémech reference však Matrix něco vypovídá. Cílem Putnamova článku bylo podle Lewisových slov „zkonstruovat bombu, jež hrozí smést z povrchu země veškerou realistickou filosofii tak, jak ji známe a milujeme“, kdežto Lewisovi jde o zneškodnění bomby. Jeden jeho argument je tento:
Když tedy přijmeme tezi, že referenci určují kauzální podmínky, nepotvrdí se intuice metafyzických realistů, že mozky v kádi se v podstatě neustále radikálně mýlí, ale naopak se ukáže, že přinejmenším některé ze situací, které jsou vydávány za jasné příklady radikálních omylů, ve skutečnosti žádnými omyly nejsou. Když si totiž mozek (v duchu) řekne „Jsem ve Vídni“ (přičemž mozek ani káď, v níž přebývá, ve Vídni nejsou), bylo by chybou myslet si, že se mýlí. Nemůžeme totiž jen tak beze všeho předpokládat, že jeho slova vyjadřují to, co by vyjadřovala v případě, že bychom je pronesli my; mozku v kádi totiž nemůžeme připsat žádné myšlenky týkající se Vídně – mozek k ní totiž nemůže referovat, protože je od ní ex hypothesi kauzálně izolován. (...) To, čemu říká „Vídeň“, není ono nám známé město, od něhož mozek kauzálně izolován, ale část počítačového programu, která je zdrojem jeho přesvědčení a znalosti týkající se „Vídně“.
David Lewis – Putnamův paradox
Žádné komentáře:
Okomentovat