Na knize Marka Twaina Život na Mississippi se mi mj. líbí popis nesmírné duševní práce, která je zapotřebí k tomu, aby se člověk to, k čemu má talent, naučil. To je právě ta věc, která se v knihách a filmech obvykle vynechává. Hlavní hrdina, tj. Mark Twain sám, se rozhodl v mladém věku utéci z domova a vyučit se kormidelníkem. Jeho učitelem se stal pan Bixby. Po započetí učení se s překvapením dozví, že kormidlování není jen točení kormidlem.
Učedníkovi již sice trochu došlo, jaký na náklad na svůj intelekt naložil, ale o úplném dosahu ještě neměl ani potuchy. Body se však již naučil.
Mé uspokojení stačilo ovšem vyrůst sotva natolik, aby mi to zvedlo o poznání nos do výšky, a pokaždé si pan Bixby vymyslel něco, co jej zase svěsilo. Jednoho dne se na mne obrátil s chytačkou:
„Jaký tvar má Ořechová zátoka?“
Stejně tak se mohl zeptat, co soudí má babička o protoplasmě. Uctivě jsem se zamyslel a pak jsem řekl, že nevím o tom, že by měla nějaký zvláštní tvar. Můj prachem nabitý učitel poodešel, když mi ovšem před tím dal štulec, a pak nabíjel a pálil do mně, dokud mu nedošla všechna přídavná jména. (...)
„Chlapče, musíš se dokonal naučit znát tvar řeky. To je jediné, co ti zbývá, když musíš řídit loď za nejtmavší noci. Všechno ostatní zmizí ve tmě a je to pryč. Ale pamatuj si, že v noci nemá řeka stejný tvar jako ve dne.“
„Jak se ho tedy mám, pro všechno na světě, naučit znát?“
„Jak jdeš potmě doma v předsíni? Protože znáš její tvar. Vidět ji nemůžeš.“
„Chcete tím říci, že musím znát všech těch milion nepatrných odchylek ve tvaru břehů na téhle nekonečné řece stejně dobře, jako znám tvar předsíně u nás doma?“
„Čestné slovo, musíš je znát líp, než kdy kdo znal tvar předsíně ve vlastním domě.“
(...)
„No dobrá, zkusím to. Ale když se jej naučím znát, mohu se na to spoléhat? Ponechá si řeka stejný tvar a nebude bláznit?“
Než mohl pan Bixby odpovědět, přišel nastoupit službu pan W. a řekl:
„Bixby, budeš muset dávat pozor u Presidentského ostrova a celou cestu nahoře nad Kvočnou s kuřaty. Břehy se podemílají a jejich tvar se mění jako nevím co. Bod nad čtyřicítkou bys ani nepoznal. (...)“
Je nutné si uvědomit, že Mississippi není Berounka nebo Sázava. Její tok je neuvěřitelně dlouhý a spletitý a řeka často překotně svůj tok mění. Kromě toho se pochopitelně jezdí oběma směry. Naučit se jej znát tak, aby bylo možné řídit loď ve tmě, a to tam i zpátky, je na první pohled nemožný úkol, ale učedník k svému překvapení zjišťuje, že ten naprosto nemožný úkol začíná dařit.
Po čase jsem začal chápat tyto spletité lekce a má samolibost se opět pozvedla. Pan Bixby však byl na stráži a byl vždycky připraven strhnout ji zase zpátky. Překvapil mě třeba takovýmto způsobem:
„Kolik vody jsme měli na středním přejezdu u Díry ve zdi při poslední cestě?“
Považoval jsem to za přehnané. Řekl jsem:
„Na každé cestě, po proudu i proti proudu, vyzpěvují měřiči na tom zapeklitém místě tři čtvrtě hodiny v jednom kuse. Jak myslíte, že si mohu pamatovat takovou motanici?“
„Milý chlapče, musíš si to pamatovat. Musíš si pamatovat přesné místo a přesné značky, kdy byla loď, když jsme měli mělčí vodu, a to na každé z pěti set mělčin mezi St. Louisem a New Orleansem, a nesmíš si splést hlášení hloubky při jedné cestě s hlášením hloubky při druhé cestě, protože po druhé už nebývá stejné. Musíš si je pamatovat každé zvlášť.“
(...) „Až dojdu tak daleko, že to dokážu, budu jistě umět taky křísit mrtvé, a pak nebudu muset řídit parník, abych se uživil. Mám chuť nechat tohoto zaměstnání. Potřebuji jen koš na odpadky a koště, hodím se jenom za metaře. Abych se stal kormidelníkem, na to nemám mozek, a i kdybych ho měl, neměl bych dost síly, abych ho unesl, leda bych chodil o berlích.“
„Tak už dost! Když řeknu, že někoho naučím znát řeku, tak to taky udělám. A na to se můžeš spolehnout, že buďto ho vyučím, nebo ho zabiju.“
Škola hrou rozhodně není špatná věc. Ale je také nutné učit tomu, že bez vynaložení velkého úsilí některých věcí dosáhnout nelze.
Tu a tam mě pan Bixby upozorňoval na různé věci. Řekl: „Tohle je Šestý milník.“ Přikývl jsem. Byla to docela milá informace, ale já jsem nemohl pochopit její důsažnost. (...) Jindy zase řekl: „Tohle je Devátý milník.“ A později řekl: „a tohle je Dvanáctý milník.“ (...) Náhle se obrátil na mne a zeptal se:
„Jak se jmenuje první bod nad New Orleansem?“ Zaradoval jsem se, že jsem s to odpovědět okamžitě, a také jsem tak učinil. Řekl jsem, že nevím.
„Ty nevíš? (...) No ty jsi mi povedený!” řekl pan Bixby. „A jak se jmenuje další bod?“
Zase jsem to nevěděl.
„No to už přestává všechno! Řekni mi, jak se jmenuje vůbec nějaký bod, o kterém jsem ti říkal.“
Chvíli jsem přemítal a zjistil jsem, že to nedokážu.
„Tak se podívej! Odkud jsi začal nad Dvanáctou mílí křižovat řeku?“
„Já – já – nevím.“
„Ty – ty – nevíš?“ napodobil můj váhavý způsob řeči. „Co vůbec víš?“
„Já – já – nic, opravdu.“
„U velkého ducha Caesarova, věřím ti! Ji nejtupější hlava, jakou jsem kdy viděl a o jaké jsem kdy slyšel, na mou duši! To byl od tebe nápad, stát se kormidelníkem – ty! Vždyť bys nedovedl kormidlovat ani krávu po silnici! (...) Koukej! Proč myslíš, že jsem ti říkal jména všech bodů?“
(...) „No – aby – abyste mě pobavil, myslím.“
(...) Náhle mi řekl nejroztomilejším tónem: „Musíš si, chlapče, opatřit nějaký zápisník a vždycky, když ti něco řeknu, hned si to zapsat. Je jenom jeden způsob, jak se stát kormidelníkem, a to naučit se celé této řece nazpaměť. Musíš ji znát jako abecedu.“
To byla pro mě slabá útěcha, protože má paměť byla vždycky nabita jen naslepo.
„Jak se jmenuje první bod nad New Orleansem?“ Zaradoval jsem se, že jsem s to odpovědět okamžitě, a také jsem tak učinil. Řekl jsem, že nevím.
„Ty nevíš? (...) No ty jsi mi povedený!” řekl pan Bixby. „A jak se jmenuje další bod?“
Zase jsem to nevěděl.
„No to už přestává všechno! Řekni mi, jak se jmenuje vůbec nějaký bod, o kterém jsem ti říkal.“
Chvíli jsem přemítal a zjistil jsem, že to nedokážu.
„Tak se podívej! Odkud jsi začal nad Dvanáctou mílí křižovat řeku?“
„Já – já – nevím.“
„Ty – ty – nevíš?“ napodobil můj váhavý způsob řeči. „Co vůbec víš?“
„Já – já – nic, opravdu.“
„U velkého ducha Caesarova, věřím ti! Ji nejtupější hlava, jakou jsem kdy viděl a o jaké jsem kdy slyšel, na mou duši! To byl od tebe nápad, stát se kormidelníkem – ty! Vždyť bys nedovedl kormidlovat ani krávu po silnici! (...) Koukej! Proč myslíš, že jsem ti říkal jména všech bodů?“
(...) „No – aby – abyste mě pobavil, myslím.“
(...) Náhle mi řekl nejroztomilejším tónem: „Musíš si, chlapče, opatřit nějaký zápisník a vždycky, když ti něco řeknu, hned si to zapsat. Je jenom jeden způsob, jak se stát kormidelníkem, a to naučit se celé této řece nazpaměť. Musíš ji znát jako abecedu.“
To byla pro mě slabá útěcha, protože má paměť byla vždycky nabita jen naslepo.
Mark Twain – Život na Mississippi
Učedníkovi již sice trochu došlo, jaký na náklad na svůj intelekt naložil, ale o úplném dosahu ještě neměl ani potuchy. Body se však již naučil.
Mé uspokojení stačilo ovšem vyrůst sotva natolik, aby mi to zvedlo o poznání nos do výšky, a pokaždé si pan Bixby vymyslel něco, co jej zase svěsilo. Jednoho dne se na mne obrátil s chytačkou:
„Jaký tvar má Ořechová zátoka?“
Stejně tak se mohl zeptat, co soudí má babička o protoplasmě. Uctivě jsem se zamyslel a pak jsem řekl, že nevím o tom, že by měla nějaký zvláštní tvar. Můj prachem nabitý učitel poodešel, když mi ovšem před tím dal štulec, a pak nabíjel a pálil do mně, dokud mu nedošla všechna přídavná jména. (...)
„Chlapče, musíš se dokonal naučit znát tvar řeky. To je jediné, co ti zbývá, když musíš řídit loď za nejtmavší noci. Všechno ostatní zmizí ve tmě a je to pryč. Ale pamatuj si, že v noci nemá řeka stejný tvar jako ve dne.“
„Jak se ho tedy mám, pro všechno na světě, naučit znát?“
„Jak jdeš potmě doma v předsíni? Protože znáš její tvar. Vidět ji nemůžeš.“
„Chcete tím říci, že musím znát všech těch milion nepatrných odchylek ve tvaru břehů na téhle nekonečné řece stejně dobře, jako znám tvar předsíně u nás doma?“
„Čestné slovo, musíš je znát líp, než kdy kdo znal tvar předsíně ve vlastním domě.“
(...)
„No dobrá, zkusím to. Ale když se jej naučím znát, mohu se na to spoléhat? Ponechá si řeka stejný tvar a nebude bláznit?“
Než mohl pan Bixby odpovědět, přišel nastoupit službu pan W. a řekl:
„Bixby, budeš muset dávat pozor u Presidentského ostrova a celou cestu nahoře nad Kvočnou s kuřaty. Břehy se podemílají a jejich tvar se mění jako nevím co. Bod nad čtyřicítkou bys ani nepoznal. (...)“
Mark Twain – Život na Mississippi
Je nutné si uvědomit, že Mississippi není Berounka nebo Sázava. Její tok je neuvěřitelně dlouhý a spletitý a řeka často překotně svůj tok mění. Kromě toho se pochopitelně jezdí oběma směry. Naučit se jej znát tak, aby bylo možné řídit loď ve tmě, a to tam i zpátky, je na první pohled nemožný úkol, ale učedník k svému překvapení zjišťuje, že ten naprosto nemožný úkol začíná dařit.
Po čase jsem začal chápat tyto spletité lekce a má samolibost se opět pozvedla. Pan Bixby však byl na stráži a byl vždycky připraven strhnout ji zase zpátky. Překvapil mě třeba takovýmto způsobem:
„Kolik vody jsme měli na středním přejezdu u Díry ve zdi při poslední cestě?“
Považoval jsem to za přehnané. Řekl jsem:
„Na každé cestě, po proudu i proti proudu, vyzpěvují měřiči na tom zapeklitém místě tři čtvrtě hodiny v jednom kuse. Jak myslíte, že si mohu pamatovat takovou motanici?“
„Milý chlapče, musíš si to pamatovat. Musíš si pamatovat přesné místo a přesné značky, kdy byla loď, když jsme měli mělčí vodu, a to na každé z pěti set mělčin mezi St. Louisem a New Orleansem, a nesmíš si splést hlášení hloubky při jedné cestě s hlášením hloubky při druhé cestě, protože po druhé už nebývá stejné. Musíš si je pamatovat každé zvlášť.“
(...) „Až dojdu tak daleko, že to dokážu, budu jistě umět taky křísit mrtvé, a pak nebudu muset řídit parník, abych se uživil. Mám chuť nechat tohoto zaměstnání. Potřebuji jen koš na odpadky a koště, hodím se jenom za metaře. Abych se stal kormidelníkem, na to nemám mozek, a i kdybych ho měl, neměl bych dost síly, abych ho unesl, leda bych chodil o berlích.“
„Tak už dost! Když řeknu, že někoho naučím znát řeku, tak to taky udělám. A na to se můžeš spolehnout, že buďto ho vyučím, nebo ho zabiju.“
Mark Twain – Život na Mississippi
Škola hrou rozhodně není špatná věc. Ale je také nutné učit tomu, že bez vynaložení velkého úsilí některých věcí dosáhnout nelze.
Žádné komentáře:
Okomentovat