Čechy začaly obsazovat vojska. Po obsazení Prahy vzdali češi odpor a česká reprezentace se uchýlila buď do exilu anebo převrátila kabáty. Jedním i druhým směrem ji o něco později následovala většina obyvatel. Připravoval se čas procesů a persekucí, ale i – a to možná hlavně – majetkových přesunů. Předtím však nastal ten vhodný čas pro české umělce, aby ti, co v zemi zůstali, změnili svá přesvědčení, pokud ovšem kdy jaké měli, a zapěli nové písně pro nové pány. Mluvím tu samozřejmě o roku 1620, který mě dnešní datum připomnělo. Doufám, že nikoho nenapadly nějaké paralely a dobami pozdějšími. Následující text možná napsal, určitě však použil, Jan Sixt z Lerchenfelsu. Je to zhudebněný Sonet o velké bitvě u města Prahy. Této bitvě se později začalo říkat bitva na Bílé hoře. Text je to dost odporný, ale hudba má docela šťávu. Na svou dobu, pochopitelně.
Můžeme si myslet o úpadku dnešní doby cokoliv, ale společenský sestup, který po roce 1620 následoval překonán jen tak nebude. Inu, soldáti neodešli na věky z české země a ani král Ferdinand nepřivedl pokojný lid. Dva roky trvající zemi zničující válka zdaleka tehdy neskončila, ale trvala ještě téměř neuvěřitelně dlouhých 28 let. Odhady ztrát obyvatelstva se pohybují od 25 do 80 procent. Zničeno bylo asi 6000 obcí. Z Toulek českou minulostí Petra Hory Hořejše vybírám tyto citáty o oné době: Jan Jakub von Grimmelhausen ve svém románu Siplicissimus napsal, že válka je
žraní a chlast, hlad a žízeň, smilnění a vyhrožování, řinčení a hraní, hýření a potlačování, zabíjet a být zabit, sužovat a být proháněn, hnát a být hnán, nahánět hrůzu a trpět hrůzou, loupit a být olupován, ničit a být ničen, vyhrožovat a trpět vyhrožováním, působit bolest a trpět bolestí, bít a být bit.
Praporčík Christian Schneiden, sloužící v kolínském dělostřeleckém pluku napsal své manželce Agátě dopis, který se zachoval.
Co se mne týče, jsem jen napolo zdráv. Jsem plný vší, ubohé, opuštěné stvoření. Jak jen musím trpět. (...) Šaty mi hnijí na těle, nemám ani punčochy, ani boty. (...) Nikdo si nás necení, ať jsme zdraví nebo nemocní, ať stojíme či ležíme. Nezbylo nás z celého pluku ani 150 mužů. Nepřítel nás pronásledoval, obklíčil a zahnal na útěk. Nemůžeme táhnout ani dopředu, ani dozadu. Ležíme zde ohroženi na těle i životě (...) před městem, pod širým nebem. Po tři měsíce jsem nesvlékl šaty. Kéž bych měl pod sebou aspoň slámu. Mé věci, i s mým sluhou a koněm, jsou pryč. Ležíme jako mrtvý dobytek. Trpíme velkou nouzi. Kéž bychom měli chléb a čerstvou vodu. Dostáváme jednou za čtyřmi dny libru chleba. To je vše. Až doposud jsem se choval poctivě a rytířsky, jak se má chovat poctivý praporčík, ale déle už nebudu moci.
Spatříš mnohdy na opuštěném místě trčeti bránu, sloup, ohromné trosky veliké budovy. To je vše, co zbývá ze zámku, který se tu vypínal. Jinde strmí osamělá věž, jediný to zbytek vesnice či tvrze, jež pohltily plameny. nebylo by možná uvést města, ba ani hradu, který by nebyl vypálen.
Cesty jsou hluboce rozježděny, ve vsích se nedostane k jídlu než to, co si kdo přinese, a k spaní jen sláma. V Plzni, kde jsme se ubytovali u Zlatého orla, nespali jsme lépe než obyčejně, na slámě rozestřené doprostřed pokoje a přikryti špatnou peřinou. Náměstí a ulice v Praze jsou sice dosti pěkné, ale tak nečisté a krámy kupců tak nuzné, že se město zdá nepříjemné. Viděl jsem tandlmark židovský, potom kožešnický. V obou zeje jen holá bída.
O úpadku průmyslu ve městech, svědčí zánik četných cechů. Ve zbylých zůstává jen nepatrný počet mistrů. Všecko pravidelné učení se řemeslu bylo přerušeno a chatrnost výrobků svědčí jak o špatném vkusu kupců, tak o nedovednosti řemeslníků. (...) Venkovské obyvatelstvo, jež si až do roku 1618. zachovalo jistou zámožnost, není než houfem žebráků. Skoro všude hospodářské nářadí bylo pobráno a dobytek odveden. Nejšťastnější si zachovali několik koňů tak vychrtlých, že byli zapřahování i po čtyřech a po šesti. Na mnohých panstvích sami sedláci a ženy jejich tahají pluh. A jestliže přece obilí uzraje na této tučné a úrodné půdě, sklizeň se neprodá. (...) Je velmi málo dětí. Divokosti a surovosti přibývá, divoši, navrátivše se ku prvotnímu stavu, žijí v lesích a jejich řeč přestává na několika zvucích, nejasně vyrážených. Opilství je módou a sportem. Velmi časté souboje jsou pravými vraždami. Nakažlivé nemoci se šíří. Nevědomost a pověra přesahují všechny meze obrazotvornosti.
Jak uboze vypadají nová velká města! Tam, kde byly dříve stovky ulic, není jich dnes ani desítka. Jak ubohá jsou malá města a otevřená místa – jsou vypálená, pobořená, rozbitá. Není tam vidět střechy, dveře ani okna. A jak se zacházelo s kostely – byly vypáleny, zvony odvezeny, kostely byly proměněny v záchody, maštale pro koně, příbytky pro markytánky, kouty pro kurvy, a na oltáře byly dávány výkaly. Ó bože, jak uboze vypadají naše vesnice! Člověk jde až deset mil a nepotká člověka, kus dobytka, neuvidí ani špačka. V některých místech najde starého muže, dítě nebo dvě staré ženy. Ve všech vesnicích je v domech plno mrtvol. Muži, ženy, děti i čeleď, vepři, krávy a voli leží vedle sebe. Byli zardoušeni hladem a morem. Jsou plni larv a červů. Požírají je vlci, lišky, psi, krkavci, vrány a jiní ptáci, poněvadž nebylo nikoho, kdo by je pochoval, politoval a oplakal.
Soldáti se hejbejte
a Čechům pokoj dejte.
Král Ferdinand již jede
a lid pokojný vede.
Ustupujte zrádci!
Čechové okřívejte,
Krále svého vy dbejte.
a Čechům pokoj dejte.
Král Ferdinand již jede
a lid pokojný vede.
Ustupujte zrádci!
Čechové okřívejte,
Krále svého vy dbejte.
Můžeme si myslet o úpadku dnešní doby cokoliv, ale společenský sestup, který po roce 1620 následoval překonán jen tak nebude. Inu, soldáti neodešli na věky z české země a ani král Ferdinand nepřivedl pokojný lid. Dva roky trvající zemi zničující válka zdaleka tehdy neskončila, ale trvala ještě téměř neuvěřitelně dlouhých 28 let. Odhady ztrát obyvatelstva se pohybují od 25 do 80 procent. Zničeno bylo asi 6000 obcí. Z Toulek českou minulostí Petra Hory Hořejše vybírám tyto citáty o oné době: Jan Jakub von Grimmelhausen ve svém románu Siplicissimus napsal, že válka je
žraní a chlast, hlad a žízeň, smilnění a vyhrožování, řinčení a hraní, hýření a potlačování, zabíjet a být zabit, sužovat a být proháněn, hnát a být hnán, nahánět hrůzu a trpět hrůzou, loupit a být olupován, ničit a být ničen, vyhrožovat a trpět vyhrožováním, působit bolest a trpět bolestí, bít a být bit.
Jan Jakub von Grimmelhausen – Siplicissimus
Praporčík Christian Schneiden, sloužící v kolínském dělostřeleckém pluku napsal své manželce Agátě dopis, který se zachoval.
Co se mne týče, jsem jen napolo zdráv. Jsem plný vší, ubohé, opuštěné stvoření. Jak jen musím trpět. (...) Šaty mi hnijí na těle, nemám ani punčochy, ani boty. (...) Nikdo si nás necení, ať jsme zdraví nebo nemocní, ať stojíme či ležíme. Nezbylo nás z celého pluku ani 150 mužů. Nepřítel nás pronásledoval, obklíčil a zahnal na útěk. Nemůžeme táhnout ani dopředu, ani dozadu. Ležíme zde ohroženi na těle i životě (...) před městem, pod širým nebem. Po tři měsíce jsem nesvlékl šaty. Kéž bych měl pod sebou aspoň slámu. Mé věci, i s mým sluhou a koněm, jsou pryč. Ležíme jako mrtvý dobytek. Trpíme velkou nouzi. Kéž bychom měli chléb a čerstvou vodu. Dostáváme jednou za čtyřmi dny libru chleba. To je vše. Až doposud jsem se choval poctivě a rytířsky, jak se má chovat poctivý praporčík, ale déle už nebudu moci.
Spatříš mnohdy na opuštěném místě trčeti bránu, sloup, ohromné trosky veliké budovy. To je vše, co zbývá ze zámku, který se tu vypínal. Jinde strmí osamělá věž, jediný to zbytek vesnice či tvrze, jež pohltily plameny. nebylo by možná uvést města, ba ani hradu, který by nebyl vypálen.
Bohuslav Balbín
Cesty jsou hluboce rozježděny, ve vsích se nedostane k jídlu než to, co si kdo přinese, a k spaní jen sláma. V Plzni, kde jsme se ubytovali u Zlatého orla, nespali jsme lépe než obyčejně, na slámě rozestřené doprostřed pokoje a přikryti špatnou peřinou. Náměstí a ulice v Praze jsou sice dosti pěkné, ale tak nečisté a krámy kupců tak nuzné, že se město zdá nepříjemné. Viděl jsem tandlmark židovský, potom kožešnický. V obou zeje jen holá bída.
Balthasar Monconys
O úpadku průmyslu ve městech, svědčí zánik četných cechů. Ve zbylých zůstává jen nepatrný počet mistrů. Všecko pravidelné učení se řemeslu bylo přerušeno a chatrnost výrobků svědčí jak o špatném vkusu kupců, tak o nedovednosti řemeslníků. (...) Venkovské obyvatelstvo, jež si až do roku 1618. zachovalo jistou zámožnost, není než houfem žebráků. Skoro všude hospodářské nářadí bylo pobráno a dobytek odveden. Nejšťastnější si zachovali několik koňů tak vychrtlých, že byli zapřahování i po čtyřech a po šesti. Na mnohých panstvích sami sedláci a ženy jejich tahají pluh. A jestliže přece obilí uzraje na této tučné a úrodné půdě, sklizeň se neprodá. (...) Je velmi málo dětí. Divokosti a surovosti přibývá, divoši, navrátivše se ku prvotnímu stavu, žijí v lesích a jejich řeč přestává na několika zvucích, nejasně vyrážených. Opilství je módou a sportem. Velmi časté souboje jsou pravými vraždami. Nakažlivé nemoci se šíří. Nevědomost a pověra přesahují všechny meze obrazotvornosti.
Ernest Denis
Jak uboze vypadají nová velká města! Tam, kde byly dříve stovky ulic, není jich dnes ani desítka. Jak ubohá jsou malá města a otevřená místa – jsou vypálená, pobořená, rozbitá. Není tam vidět střechy, dveře ani okna. A jak se zacházelo s kostely – byly vypáleny, zvony odvezeny, kostely byly proměněny v záchody, maštale pro koně, příbytky pro markytánky, kouty pro kurvy, a na oltáře byly dávány výkaly. Ó bože, jak uboze vypadají naše vesnice! Člověk jde až deset mil a nepotká člověka, kus dobytka, neuvidí ani špačka. V některých místech najde starého muže, dítě nebo dvě staré ženy. Ve všech vesnicích je v domech plno mrtvol. Muži, ženy, děti i čeleď, vepři, krávy a voli leží vedle sebe. Byli zardoušeni hladem a morem. Jsou plni larv a červů. Požírají je vlci, lišky, psi, krkavci, vrány a jiní ptáci, poněvadž nebylo nikoho, kdo by je pochoval, politoval a oplakal.
Petr Lehnstein
Žádné komentáře:
Okomentovat