Jsou dvě příležitosti, kdy se setkávám s tištěnou publicistikou. První je, když zatápím v kamnech, a druhá příležitost je četba knižně vydaných výborů. Při té druhé příležitosti jsem se seznámil s publicistickou tvorbou Umberta Eca shrnutou v knize Poznámky na krabičkách od sirek. S následujícím názorem jsem se nesetkal až v této knize, ale Umberto Eco to říká lépe, než bych to uměl já.
Proč nám klasikové dodávají pocit jistoty? Protože klasik je autor, který – zejména v dobách, kdy se opisovalo ručně – přiměl mnohé k tomu, aby ho opisovali, a po staletí vzdoroval lhostejnosti času i Sirénám zapomnění. (...) Druhý důvod je, že v období krize bychom mohli zapomenout, kdo jsme. A klasik nám nejen říká, jak se kdysi uvažovalo, ale zároveň nám odhaluje, že – a proč – dnes stále ještě uvažujeme stejně. Číst klasika je jako podrobovat naši současnou kulturu psychoanalýze, najdeme tam stopy, vzpomínky, schémata, dávné scény ... (...) Četba klasiků je cesta ke kořenům.(...) Další nečekané překvapení, které nám klasikové často připraví, je v tom, že byli modernější než my. Vždycky mi vyrazí dech někteří kulturně vykořenění záoceánští myslitelé, s bibliografiemi uvádějícími jen knihy vydané v posledním desetiletí, kteří rozvádějí určitou myšlenku, a často špatně, aniž tuší, že obdobnou myšlenku lépe rozpracovali už před tisíci lety (nebo že se už před tisíci lety ukázala jako neplodná).
Setkávám se občas s tím, že někdo hledá v klasicích nebo ve přistupuje ke studiu filosofie jako když hledá vhodný nástavec do kuchyňského robota či program do svého počítače, který rozšíří jeho funkčnost. Takto se ovšem dá přistupovat jen ke školním učebnicím nebo technické dokumentaci. Umberto Eco dokončuje popis debaty se studentem následujícími slovy:
Zeptal se mě, zda mu tato četba poslouží při bádání, jemuž se právě věnuje. Řekl jsem mu, že mu poslouží, i kdyby nakonec prodával ojetá auta. Prostě se seznámí s člověkem, s nímž stojí za to se seznámit. K tomu slouží četba klasiků.
Proč nám klasikové dodávají pocit jistoty? Protože klasik je autor, který – zejména v dobách, kdy se opisovalo ručně – přiměl mnohé k tomu, aby ho opisovali, a po staletí vzdoroval lhostejnosti času i Sirénám zapomnění. (...) Druhý důvod je, že v období krize bychom mohli zapomenout, kdo jsme. A klasik nám nejen říká, jak se kdysi uvažovalo, ale zároveň nám odhaluje, že – a proč – dnes stále ještě uvažujeme stejně. Číst klasika je jako podrobovat naši současnou kulturu psychoanalýze, najdeme tam stopy, vzpomínky, schémata, dávné scény ... (...) Četba klasiků je cesta ke kořenům.(...) Další nečekané překvapení, které nám klasikové často připraví, je v tom, že byli modernější než my. Vždycky mi vyrazí dech někteří kulturně vykořenění záoceánští myslitelé, s bibliografiemi uvádějícími jen knihy vydané v posledním desetiletí, kteří rozvádějí určitou myšlenku, a často špatně, aniž tuší, že obdobnou myšlenku lépe rozpracovali už před tisíci lety (nebo že se už před tisíci lety ukázala jako neplodná).
Umberto Eco – Poznámky na krabičkách od sirek, Chvála klasiků.
Setkávám se občas s tím, že někdo hledá v klasicích nebo ve přistupuje ke studiu filosofie jako když hledá vhodný nástavec do kuchyňského robota či program do svého počítače, který rozšíří jeho funkčnost. Takto se ovšem dá přistupovat jen ke školním učebnicím nebo technické dokumentaci. Umberto Eco dokončuje popis debaty se studentem následujícími slovy:
Zeptal se mě, zda mu tato četba poslouží při bádání, jemuž se právě věnuje. Řekl jsem mu, že mu poslouží, i kdyby nakonec prodával ojetá auta. Prostě se seznámí s člověkem, s nímž stojí za to se seznámit. K tomu slouží četba klasiků.
Umberto Eco – Poznámky na krabičkách od sirek, Chvála klasiků.
Žádné komentáře:
Okomentovat