Cicero o filosofii

O vitae philosophia dux, o virtutis indagatrix expultrixque vitiorum! quid non modo nos, sed omnino vita hominum sine te esse potuisset? Tu urbis peperisti, tu dissipatos homines in societatem vitae convocasti, tu eos inter se primo domiciliis, deinde coniugiis, tum litterarum et vocum communione iunxisti, tu inventrix legum, tu magistra morum et disciplinae fuisti; ad te confugimus, a te opem petimus, tibi nos, ut antea magna ex parte, sic nunc penitus totosque tradimus. Est autem unus dies bene et ex praeceptis tuis actus peccanti inmortalitati anteponendus.

Marcus Tullius Cicero – Tusculanae disputationes V

Filosofie, která nás provázíš životem, hledáš ctnost, zaháníš neřesti! Co bych si bez tebe počal, a nejen já, ale vůbec celý lidský život! Ty jsi zrodila města, ty jsi svolala k společnému životu rozptýlené lidi, ty jsi je spojila nejdřív pospolitým bydlením, pak sňatky, nakonec společenstvím písma a řeči, ty jsi byla vynálezkyní zákonů, učitelkou mravnosti a vzdělanosti; k tobě se utíkám, od tebe žádám pomoc, tobě se odevzdávám, kdysi zpola, nyní úplně beze zbytku. Jediný den prožitý dobře a podle tvých příkazů má větší cenu než celá věčnost hříchu.

Marcus Tullius Cicero – Tuskulské hovory V

Pythagoram autem respondisse similem sibi videri vitam hominum et mercatum eum, qui haberetur maxumo ludorum apparatu totius Graeciae celebritate; nam ut illic alii corporibus exercitatis gloriam et nobilitatem coronae peterent, alii emendi aut vendendi quaestu et lucro ducerentur, esset autem quoddam genus eorum, idque vel maxime ingenuum, qui nec plausum nec lucrum quaererent, sed visendi causa venirent studioseque perspicerent, quid ageretur et quo modo, item nos quasi in mercatus quandam celebritatem ex urbe aliqua sic in hanc vitam ex alia vita et natura profectos alios gloriae servire, alios pecuniae, raros esse quosdam, qui ceteris omnibus pro nihilo habitis rerum naturam studiose intuerentur; hos se appellare sapientiae studiosos—id est enim philosophos -; et ut illic liberalissimum esset spectare nihil sibi adquirentem, sic in vita longe omnibus studiis contemplationem rerum, cognitionemque praestare.

Marcus Tullius Cicero – Tusculanae disputationes V

Pýthagorás mu však odpověděl: „Podle mého názoru je lidský život podoben jedné z těch slavností, které se konají za účasti celého Řecka a jsou spojeny s výpravnými hrami. Tam někteří hledají slávu a čestný věnec v sportovním zápolení, jiné tam přivádí zisk a výdělek při kupování a prodávání, a je také určitá skupina lidí – ta je nejušlechtilejší –, kteří se neshánějí ani po potlesku, ani po výdělku, ale přicházejí tam jako diváci a pozorně si prohlížejí, co a jak se tam děje. A stejné je to i s lidským životem. I my jsme vyšli do tohoto života a z jiné přirozenosti, jako bychom šli z nějakého města na hlučný trh, a teď někteří sloužíme slávě, jiní penězům; vzácní jsou takoví, kteří všechno ostatní nepovažují za nic a bedlivě pozorují podstatu světa. Těm říkám milovníci moudrosti, to je totiž význam slova filosofové. A jako na oné slavnosti je pro svobodného člověka nejdůstojnější jen se dívat a nehledat žádný zisk, tak v životě pozorování a poznávání přírody daleko vyniká nad všechny ostatní činnosti.“

Marcus Tullius Cicero – Tuskulské hovory V

Tuskulské hovory

(...) cum interim illis silentibus C. Amafinius extitit dicens, cuius libris editis commota multitudo contulit se ad eam potissimum disciplinam, sive quod erat cognitu perfacilis, sive quod invitabantur inlecebris blandis voluptatis, sive etiam, quia nihil erat prolatum melius, illud quod erat tenebant.
Post Amafinium autem multi eiusdem aemuli rationis multa cum scripsissent, Italiam totam occupaverunt, quodque maxumum argumentum est non dici illa subtiliter, quod et tam facile ediscantur et ab indoctis probentur, id illi firmamentum esse disciplinae putant.

Marcus Tullius Cicero – Tusculanae disputationes IV

Zatímco oni mlčeli, ujal se slova Gaius Amafinimus. Když byly vydány jeho knihy, zapůsobili na lidi a oni se přichýlili právě k tomuto učení, k němuž se hlásil on, ať už proto, že bylo snadno pochopitelné, nebo proto, že je k němu zvala vábivá lákadla rozkoše, nebo možná i proto, že nebylo předneseno nic lepšího, a tak se drželi toho, co tu bylo.
Po Amafiniovi mnozí horliví stoupenci téže školy napsali mnoho knih a rozšířili svůj vliv po celé Itálii. Největším důkazem toho, že jejich filosofie není příliš hluboká, je snadnost, s jakou se jí učí a s jakou se k ní přiklánění lidé bez vzdělání, zatímco oni to považují za důkaz pevnosti své nauky.

Marcus Tullius Cicero – Tuskulské hovory IV

Sed defendat, quod quisque sentit; sunt enim iudicia libera: nos institutum tenebimus nullisque unius disciplinae legibus adstricti, quibus in philosophia necessario pareamus, quid sit in quaque re maxime probabile, semper requiremus.

Marcus Tullius Cicero – Tusculanae disputationes IV

Ale ať si každý hájí svůj názor, vždyť máme přece svobodu přesvědčení. Já se budu držet svých zásad, nedám se spoutat žádnými zákony jednoho učení, které bych pak ve filosofii musel poslouchat, a budu vždy hledat, co je nejpravděpodobnější.

Marcus Tullius Cicero – Tuskulské hovory IV

451° F

Sometimes I'm ancient. I'm afraid of children my own age. They kill each other. Did it always used to be that way? My uncle says no. Six of my friends have been shot in the last year alone. Ten of them died in car wrecks. I'm afraid of them and they don't like me because I'm afraid.

Ray Bradbury – Fahrenheit 451

Někdy si připadám hrozně stará. Bojím se dětí mého věku. Zabíjí se navzájem. Bylo to tak vždycky? Můj strýček říká, že ne. Šest mých přátel bylo loni zastřeleno. Deset jich zahynulo při bouračce. Bojím se jich a oni mě nenávidí, protože z nich mám strach.

Ray Bradbury – 451 stupňů Fahrenheita

I plunk the children in school nine days out of ten. I put up with them when they come home three days a month; it's not bad at all. You heave them into the 'parlour' and turn the switch. It's like washing clothes; stuff laundry in and slam the lid.

Ray Bradbury – Fahrenheit 451

Devět dní z deseti z deseti jsou děti ve škole. Jsem s nimi, když přijedou domů, tři dny za měsíc: to není vůbec špatné. Posadíš je před televizi a zapneš knoflík. Je to jako prát v pračce; nacpeš dovnitř prádlo a zavřeš víko.

Ray Bradbury – 451 stupňů Fahrenheita

Jak číst chorály

Pro zápis (gregoriánského) chorálu se dodnes užívá stará notace, která může být i těm, kteří moderní noty dobře znají, nesrozumitelná. Následuje návod okopírovaný z mého graduálu. Je to sice latinsky, ale obrázky doprovázející text samy stačí k jeho pochopení. Přiznám se, že starý zápis mě přijde o něco hezčí a byl bych nerad, kdyby se zcela ztratil, i když učit se jej znamená práci navíc. Ale duševní námaha bývá málo kdy zcela zbytečná.

O bizarnosti

Mnoho příslušníků nové generace mívá pocit, že právě oni vynalezli lásku, sex a muziku, což však musí označit za nepravdivé každý s byť jen malým kulturním rozhledem. To, že bizarní kultura není dílem až moderní doby, už tak jasné není. Umberto Eco patří k lidem s velmi velkým kulturním rozhledem, a proto dovede uvést následující příklady. Snad, jak doufá sám Eco, bude tato ukázka útěchou pro toho, kdo si myslí, že se dnes píše mnoho zbytečného.

Mám v ruce katalog Kabinet des curiosités II pařížského knihkupectví Intersigne, a jak listuji seznamem 535 titulů, jsem v pokušení je všechny přečíst. (...) Chtěl bych mít pojednání jistého Andrieuho O párátku a jeho nevýhodách, 1869. Zaujal mě Ecochoard, rozebírající různé techniky narážení na kůl, jakož i Fourel, O úloze ran holí (1858), kde se podává seznam slavných spisovatelů nebo umělců, kteří byli zbiti holí, od Boileaua po Voltaira a Mozarta. (...) Jistý Chassaignon (ale toho mám) napsal v roce 1779 čtyři svazky, jejichž názvy si stojí za to vychutnat: Katarakt představivosti, záplava skribománie, literární zvratky, encyklopedické hemoragie, obludy oblud. Řěkněme – ale kdo by měl odvahu přečíst všech 1500 stran? –, že tento pán, o němž jeho životopisci jednomyslně prohlašují, že neměl všech pět pohromadě, si pohrává s literární tvorbou od Vergilia až po zcela slabomyslné, okrajové pisálky a vtahuje je do vlastního blouznění, z něhož vyvozuje citace, kuriózní historky, postřehy, které zaplňují dlouhé stránky poznámek, od nebezpečí kritiky skromnosti až po oslavu chvály, od Ezechielových proroctví až ke kořenům lékořice. (...) Matanasius vytváří ve své knize velkolepou parodii (...) a materiál předmluv, neřku-li doslovů a odpovědí na odpovědi (v různých jazycích, s makarónskými transliteracemi z francouzštiny do hebrejštiny) je skoro delší než vlastní text, který napodobuje učená díla. Ve skutečnosti nejde o nic jiného, než o mastodontský komentář k jedné lidové písni o čtyřiceti verších. (...) První vydání z roku 1716, které mám já, má tři sta stran, a to z roku 1754, jež je tu popsáno, jich má už 528.

Umberto Eco – Poznámky na krabičkách od sirek, Pojednání o párátkách

Bizarnost ale nemusí být jen důsledek duševní poruchy, ani to nemusí být jen parodie. Může to být i program. Následující citát není z literatury, ale z filmu P. P. Pasoliniho Teoréma z roku 1968. Je to monolog mladíka skládajícího různě pomalovaná skla. Neumí řemeslo starého umění, a kdyby se o staré umění pokusil, byl by směšný, a proto jde na svou tvorbu jinak.

Bisogna cercare di inventare nuove tecniche che siano irriconoscibili che non assomiglino a nessuna operazione precedente per evitare la puerilità, il ridicolo. Costruirsi un mondo proprio con cui non siano possibili confronti per cui non esistano precedenti misure di giudizio che devono essere nuove come la tecnica. Nessuno deve capire che l'autore non vale niente che è un essere anormale, inferiore che come un verme si contorce e striscia per sopravvivere. Nessuno deve mai coglierlo in fallo di ingenuità. Tutto deve presentarsi come perfetto basato su regole sconosciute e quindi non giudicabili. Come un matto.

Pier Paolo Pasolini – Teorema

Je nutné snažit se vynalézt nové techniky, nerozpoznatelné, nepodobající se ničemu známému, abychom se vyhnuli banálnosti a směšnosti. Vytvořme svůj osobitý svět, který nebude možné s ničím srovnat, o kterém nebude možné vynést žádný soud, a který musí být tak nový, jak je nová ona technika. Nikdo si nesmí myslet, že je autor méněcenný, že je horší, podřadnější, že se jako červ svíjí aby přežil. Nikdo ho nesmí nachytat při dětinské upřímnosti. Všechno musí vypadat jako zcela podřízené neznámým pravidlům, a proto nehodnotitelé. Jako šílenství.

Pier Paolo Pasolini – Teoréma

Chvála klasiků Umberta Eca

Jsou dvě příležitosti, kdy se setkávám s tištěnou publicistikou. První je, když zatápím v kamnech, a druhá příležitost je četba knižně vydaných výborů. Při té druhé příležitosti jsem se seznámil s publicistickou tvorbou Umberta Eca shrnutou v knize Poznámky na krabičkách od sirek. S následujícím názorem jsem se nesetkal až v této knize, ale Umberto Eco to říká lépe, než bych to uměl já.

Proč nám klasikové dodávají pocit jistoty? Protože klasik je autor, který – zejména v dobách, kdy se opisovalo ručně – přiměl mnohé k tomu, aby ho opisovali, a po staletí vzdoroval lhostejnosti času i Sirénám zapomnění. (...) Druhý důvod je, že v období krize bychom mohli zapomenout, kdo jsme. A klasik nám nejen říká, jak se kdysi uvažovalo, ale zároveň nám odhaluje, že – a proč – dnes stále ještě uvažujeme stejně. Číst klasika je jako podrobovat naši současnou kulturu psychoanalýze, najdeme tam stopy, vzpomínky, schémata, dávné scény ... (...) Četba klasiků je cesta ke kořenům.(...) Další nečekané překvapení, které nám klasikové často připraví, je v tom, že byli modernější než my. Vždycky mi vyrazí dech někteří kulturně vykořenění záoceánští myslitelé, s bibliografiemi uvádějícími jen knihy vydané v posledním desetiletí, kteří rozvádějí určitou myšlenku, a často špatně, aniž tuší, že obdobnou myšlenku lépe rozpracovali už před tisíci lety (nebo že se už před tisíci lety ukázala jako neplodná).

Umberto Eco – Poznámky na krabičkách od sirek, Chvála klasiků.

Setkávám se občas s tím, že někdo hledá v klasicích nebo ve přistupuje ke studiu filosofie jako když hledá vhodný nástavec do kuchyňského robota či program do svého počítače, který rozšíří jeho funkčnost. Takto se ovšem dá přistupovat jen ke školním učebnicím nebo technické dokumentaci. Umberto Eco dokončuje popis debaty se studentem následujícími slovy:

Zeptal se mě, zda mu tato četba poslouží při bádání, jemuž se právě věnuje. Řekl jsem mu, že mu poslouží, i kdyby nakonec prodával ojetá auta. Prostě se seznámí s člověkem, s nímž stojí za to se seznámit. K tomu slouží četba klasiků.

Umberto Eco – Poznámky na krabičkách od sirek, Chvála klasiků.

Umberto Eco o hudbě

V životě si musíme sami zkusit zpívat, hrát na nějaký nástroj a dělat divadlo, abychom si potom lépe vychutnali výkon někoho, kdo to umí mnohem lépe něž my.

Umberto Eco – Poznámky na krabičkách od sirek, Fotbalová perverze

Johann Adolph Scheibe napsal v časopise Der critische Musikus, 1737, o Bachovi: „Skladby Johanna Sebastiana Bacha zcela postrádají krásu, harmonii, a především průzračnost.“ Louis Spohr recenzoval v roce 1808 první provedení Beethovenovy Páté symfonie: „Orgie rámusu a vulgarity.“ Ludwig Rellsab (Iris im Gebiete der Tonkunst, 1833) prohlásil o Chopinovy, že „kdyby dal posoudit svou hudbu odborníkovi, ten by ji strhal ... V každém případě bych to chtěl učinit já.“ La Gazette Musicale de Paris, 1853, píše, že „Rigoletto má nedostatky v melodické rovině. Toto dílo nemá pražádnou šanci zařadit se do repertoáru.“ (...) Čajkovskij ve svém deníku píše o Brahmsovi: „Dlouho jsem hudbu toho darebáka studoval. Ten panchart postrádá jakýchkoli kvalit.“

Umberto Eco – Poznámky na krabičkách od sirek, Ta příšerná Pátá symfonie

Grafy

Pokud někdo řeší problém, jak s minimálním úsilím nakreslit graf (myslím strukturu, nikoli křivku), tak hledá přesně tento odkaz http://www.graphviz.org/.

Další hra

Sebereferenci není nezbytně nutné využívat jen k hledání paradoxů, nebo jí dokazovat neúplnost. Mohlo by se tím vydělat i dost peněz. Finta, kterou uvedl Raymond Smullyan v knize Navěky nerozhodnuto, je už prozrazená, ale můžete se jí inspirovat. Smullyan popisuje tuto podivnou hru.

[Bankéř] A po vás požaduje, abyste řekl nějakou větu. Když bude věta pravdivá, dostanete přesně deset dolarů. Bude-li věta nepravdivá, dostanete buď méně, nebo více než deset dolarů, ale nikoliv přesně deset dolarů.

Raymond Smullyan – Navěky nerozhodnuto

Kdo by chtěl hrát na jistotu, stačilo by říci něco triviálně pravdivého, třeba nějakou tautologii a měl by deset dolarů v kapse. (Není už to bohužel tolik, jako v osmdesátých letech.) Smullyan však vysloví tuto podezřelou nabídku.

Nabídne-li mi někdo to, co slibuje A, dám mu dvacet dolarů předem.

O něco dále vysvětluje:

Slíbil jsem, že když mi dáte návrh, který nabízel A, dám vám předem dvacet dolarů. To však byla moje ďábelská lest: Věděl jsem totiž, že pokud mi sednete na lep, dostanu od vás tolik peněz, kolik budu chtít. Třeba milión dolarů. Už víte proč?

Raymond Smullyan – Navěky nerozhodnuto

Autor nenechává čtenáře dlouho napnuté, a proto to nebudu dělat ani já. Řešení je tady:

Vše, co musím udělat, je pronést větu: „Nezaplatíte mi přesně deset, ani přesně milión dolarů.“ Pokud je věta pravdivá, pak mi zaplatíte ani přesně deset, ani přesně milión dolarů, ale na druhou stranu mi musíte za pravdivou větu zaplatit přesně deset dolarů. To je však spor. Moje věta tedy nemůže být pravdivá. Je-li věta nepravdivá, pak to, co se v ní tvrdí, není pravda. To znamená, že mi zaplatíte buď přesně deset, nebo přesně milión dolarů. Nemůžete mi však za nepravdivou větu zaplatit přesně deset dolarů, a tudíž mi musíte zaplatit přesně milión dolarů!

Raymond Smullyan – Navěky nerozhodnuto

Poctivci (a padouši) Raymonda Smullyana

Raymond Smullyan, autor knihy Navěky nerozhodnuto, by měl dostat, pokud již něco takového nedostal, cenu za zvláštní mazanost, s jakou vymýšlí příklady s takovou názorností, s jakou jsem se jinde nesetkal. Ačkoli není v této knize tak přesný, jak se od seriózní knihy o logice očekává, přesto se mu podaří dostat se do hloubky aniž by slevil s názornosti. Nevím ovšem, jestli je kniha vhodná i pro toho, kdo se s logikou vůbec nikdy nesetkal. Ale rozhodně by to měl každý zkusit. (Už třeba jenom pro to, aby zjistil k čemu logika je.)

Víme, že na ostrově platí následující tři tvrzení:
1) poctivci pronášejí pouze pravdivé věty;
2) padouši naopak zarytě lžou;
3) každý obyvatel ostrova je buď poctivec, nebo padouch.
Těmto třem tvrzením souhrnně říkáme „zákony ostrova“. (...) Dejme tomu, že ostrov navštíví nějaký logik a potká zde domorodce, který mu na přivítanou řekne: „Nikdy se nedovíte o mojí poctivosti (tj. že jsem poctivec).“ Plyne z toho paradox? (...) Logik začne uvažovat následujícím způsobem: „ Dejme tomu, že domorodec je padouch. Potom je jeho výrok nepravdivý. Odtud plyne, že se dovím o jeho poctivosti. Ale nemohu se nic takového dovědět, pokud domorodec není poctivec. Jestliže je tedy domorodec padouch, pak musí být poctivec, což je spor. Domorodec tedy nemůže být padouch, a tudíž je poctivec. (...) Teď vím, že je poctivec, ačkoliv mi před chvílí tvrdil, že právě to se nikdy nedovím. Jeho věta tedy byla nepravdivá, což znamení, že je padouch! A máme paradox!“ (...) Závisí to, zda paradox nastane čí nikoliv, na osobě, jíž je věta určena? Zajisté ano! (...) Příkladem je situace, kdy domorodec pronese svoji větu směrem k (...) člověku, který je (...) hluchý jako pařez a z vyslovené věty neslyší ani slovo. (...) Musíme tedy předpokládat, že návštěvník ostrova je osoba je žijící osoba, který slyší domorodcovu větu. (...) U zvídavého návštěvníka musíme předpokládat také jistou schopnost rozumového uvažování (...).

Raymond Smullyan – Navěky nerozhodnuto

8 listopadu

Čechy začaly obsazovat vojska. Po obsazení Prahy vzdali češi odpor a česká reprezentace se uchýlila buď do exilu anebo převrátila kabáty. Jedním i druhým směrem ji o něco později následovala většina obyvatel. Připravoval se čas procesů a persekucí, ale i – a to možná hlavně – majetkových přesunů. Předtím však nastal ten vhodný čas pro české umělce, aby ti, co v zemi zůstali, změnili svá přesvědčení, pokud ovšem kdy jaké měli, a zapěli nové písně pro nové pány. Mluvím tu samozřejmě o roku 1620, který mě dnešní datum připomnělo. Doufám, že nikoho nenapadly nějaké paralely a dobami pozdějšími. Následující text možná napsal, určitě však použil, Jan Sixt z Lerchenfelsu. Je to zhudebněný Sonet o velké bitvě u města Prahy. Této bitvě se později začalo říkat bitva na Bílé hoře. Text je to dost odporný, ale hudba má docela šťávu. Na svou dobu, pochopitelně.

Soldáti se hejbejte
a Čechům pokoj dejte.
Král Ferdinand již jede
a lid pokojný vede.
Ustupujte zrádci!
Čechové okřívejte,
Krále svého vy dbejte.

Můžeme si myslet o úpadku dnešní doby cokoliv, ale společenský sestup, který po roce 1620 následoval překonán jen tak nebude. Inu, soldáti neodešli na věky z české země a ani král Ferdinand nepřivedl pokojný lid. Dva roky trvající zemi zničující válka zdaleka tehdy neskončila, ale trvala ještě téměř neuvěřitelně dlouhých 28 let. Odhady ztrát obyvatelstva se pohybují od 25 do 80 procent. Zničeno bylo asi 6000 obcí. Z Toulek českou minulostí Petra Hory Hořejše vybírám tyto citáty o oné době: Jan Jakub von Grimmelhausen ve svém románu Siplicissimus napsal, že válka je

žraní a chlast, hlad a žízeň, smilnění a vyhrožování, řinčení a hraní, hýření a potlačování, zabíjet a být zabit, sužovat a být proháněn, hnát a být hnán, nahánět hrůzu a trpět hrůzou, loupit a být olupován, ničit a být ničen, vyhrožovat a trpět vyhrožováním, působit bolest a trpět bolestí, bít a být bit.

Jan Jakub von Grimmelhausen – Siplicissimus

Praporčík Christian Schneiden, sloužící v kolínském dělostřeleckém pluku napsal své manželce Agátě dopis, který se zachoval.

Co se mne týče, jsem jen napolo zdráv. Jsem plný vší, ubohé, opuštěné stvoření. Jak jen musím trpět. (...) Šaty mi hnijí na těle, nemám ani punčochy, ani boty. (...) Nikdo si nás necení, ať jsme zdraví nebo nemocní, ať stojíme či ležíme. Nezbylo nás z celého pluku ani 150 mužů. Nepřítel nás pronásledoval, obklíčil a zahnal na útěk. Nemůžeme táhnout ani dopředu, ani dozadu. Ležíme zde ohroženi na těle i životě (...) před městem, pod širým nebem. Po tři měsíce jsem nesvlékl šaty. Kéž bych měl pod sebou aspoň slámu. Mé věci, i s mým sluhou a koněm, jsou pryč. Ležíme jako mrtvý dobytek. Trpíme velkou nouzi. Kéž bychom měli chléb a čerstvou vodu. Dostáváme jednou za čtyřmi dny libru chleba. To je vše. Až doposud jsem se choval poctivě a rytířsky, jak se má chovat poctivý praporčík, ale déle už nebudu moci.

Spatříš mnohdy na opuštěném místě trčeti bránu, sloup, ohromné trosky veliké budovy. To je vše, co zbývá ze zámku, který se tu vypínal. Jinde strmí osamělá věž, jediný to zbytek vesnice či tvrze, jež pohltily plameny. nebylo by možná uvést města, ba ani hradu, který by nebyl vypálen.

Bohuslav Balbín

Cesty jsou hluboce rozježděny, ve vsích se nedostane k jídlu než to, co si kdo přinese, a k spaní jen sláma. V Plzni, kde jsme se ubytovali u Zlatého orla, nespali jsme lépe než obyčejně, na slámě rozestřené doprostřed pokoje a přikryti špatnou peřinou. Náměstí a ulice v Praze jsou sice dosti pěkné, ale tak nečisté a krámy kupců tak nuzné, že se město zdá nepříjemné. Viděl jsem tandlmark židovský, potom kožešnický. V obou zeje jen holá bída.

Balthasar Monconys

O úpadku průmyslu ve městech, svědčí zánik četných cechů. Ve zbylých zůstává jen nepatrný počet mistrů. Všecko pravidelné učení se řemeslu bylo přerušeno a chatrnost výrobků svědčí jak o špatném vkusu kupců, tak o nedovednosti řemeslníků. (...) Venkovské obyvatelstvo, jež si až do roku 1618. zachovalo jistou zámožnost, není než houfem žebráků. Skoro všude hospodářské nářadí bylo pobráno a dobytek odveden. Nejšťastnější si zachovali několik koňů tak vychrtlých, že byli zapřahování i po čtyřech a po šesti. Na mnohých panstvích sami sedláci a ženy jejich tahají pluh. A jestliže přece obilí uzraje na této tučné a úrodné půdě, sklizeň se neprodá. (...) Je velmi málo dětí. Divokosti a surovosti přibývá, divoši, navrátivše se ku prvotnímu stavu, žijí v lesích a jejich řeč přestává na několika zvucích, nejasně vyrážených. Opilství je módou a sportem. Velmi časté souboje jsou pravými vraždami. Nakažlivé nemoci se šíří. Nevědomost a pověra přesahují všechny meze obrazotvornosti.

Ernest Denis

Jak uboze vypadají nová velká města! Tam, kde byly dříve stovky ulic, není jich dnes ani desítka. Jak ubohá jsou malá města a otevřená místa – jsou vypálená, pobořená, rozbitá. Není tam vidět střechy, dveře ani okna. A jak se zacházelo s kostely – byly vypáleny, zvony odvezeny, kostely byly proměněny v záchody, maštale pro koně, příbytky pro markytánky, kouty pro kurvy, a na oltáře byly dávány výkaly. Ó bože, jak uboze vypadají naše vesnice! Člověk jde až deset mil a nepotká člověka, kus dobytka, neuvidí ani špačka. V některých místech najde starého muže, dítě nebo dvě staré ženy. Ve všech vesnicích je v domech plno mrtvol. Muži, ženy, děti i čeleď, vepři, krávy a voli leží vedle sebe. Byli zardoušeni hladem a morem. Jsou plni larv a červů. Požírají je vlci, lišky, psi, krkavci, vrány a jiní ptáci, poněvadž nebylo nikoho, kdo by je pochoval, politoval a oplakal.

Petr Lehnstein

Mark Twain a jeho Život na Mississipi

Na knize Marka Twaina Život na Mississippi se mi mj. líbí popis nesmírné duševní práce, která je zapotřebí k tomu, aby se člověk to, k čemu má talent, naučil. To je právě ta věc, která se v knihách a filmech obvykle vynechává. Hlavní hrdina, tj. Mark Twain sám, se rozhodl v mladém věku utéci z domova a vyučit se kormidelníkem. Jeho učitelem se stal pan Bixby. Po započetí učení se s překvapením dozví, že kormidlování není jen točení kormidlem.

Tu a tam mě pan Bixby upozorňoval na různé věci. Řekl: „Tohle je Šestý milník.“ Přikývl jsem. Byla to docela milá informace, ale já jsem nemohl pochopit její důsažnost. (...) Jindy zase řekl: „Tohle je Devátý milník.“ A později řekl: „a tohle je Dvanáctý milník.“ (...) Náhle se obrátil na mne a zeptal se:
„Jak se jmenuje první bod nad New Orleansem?“ Zaradoval jsem se, že jsem s to odpovědět okamžitě, a také jsem tak učinil. Řekl jsem, že nevím.
„Ty nevíš? (...) No ty jsi mi povedený!” řekl pan Bixby. „A jak se jmenuje další bod?“
Zase jsem to nevěděl.
„No to už přestává všechno! Řekni mi, jak se jmenuje vůbec nějaký bod, o kterém jsem ti říkal.“
Chvíli jsem přemítal a zjistil jsem, že to nedokážu.
„Tak se podívej! Odkud jsi začal nad Dvanáctou mílí křižovat řeku?“
„Já – já – nevím.“
„Ty – ty – nevíš?“ napodobil můj váhavý způsob řeči. „Co vůbec víš?“
„Já – já – nic, opravdu.“
„U velkého ducha Caesarova, věřím ti! Ji nejtupější hlava, jakou jsem kdy viděl a o jaké jsem kdy slyšel, na mou duši! To byl od tebe nápad, stát se kormidelníkem – ty! Vždyť bys nedovedl kormidlovat ani krávu po silnici! (...) Koukej! Proč myslíš, že jsem ti říkal jména všech bodů?“
(...) „No – aby – abyste mě pobavil, myslím.“
(...) Náhle mi řekl nejroztomilejším tónem: „Musíš si, chlapče, opatřit nějaký zápisník a vždycky, když ti něco řeknu, hned si to zapsat. Je jenom jeden způsob, jak se stát kormidelníkem, a to naučit se celé této řece nazpaměť. Musíš ji znát jako abecedu.“
To byla pro mě slabá útěcha, protože má paměť byla vždycky nabita jen naslepo.

Mark Twain – Život na Mississippi

Učedníkovi již sice trochu došlo, jaký na náklad na svůj intelekt naložil, ale o úplném dosahu ještě neměl ani potuchy. Body se však již naučil.

Mé uspokojení stačilo ovšem vyrůst sotva natolik, aby mi to zvedlo o poznání nos do výšky, a pokaždé si pan Bixby vymyslel něco, co jej zase svěsilo. Jednoho dne se na mne obrátil s chytačkou:
„Jaký tvar má Ořechová zátoka?“
Stejně tak se mohl zeptat, co soudí má babička o protoplasmě. Uctivě jsem se zamyslel a pak jsem řekl, že nevím o tom, že by měla nějaký zvláštní tvar. Můj prachem nabitý učitel poodešel, když mi ovšem před tím dal štulec, a pak nabíjel a pálil do mně, dokud mu nedošla všechna přídavná jména. (...)
„Chlapče, musíš se dokonal naučit znát tvar řeky. To je jediné, co ti zbývá, když musíš řídit loď za nejtmavší noci. Všechno ostatní zmizí ve tmě a je to pryč. Ale pamatuj si, že v noci nemá řeka stejný tvar jako ve dne.“
„Jak se ho tedy mám, pro všechno na světě, naučit znát?“
„Jak jdeš potmě doma v předsíni? Protože znáš její tvar. Vidět ji nemůžeš.“
„Chcete tím říci, že musím znát všech těch milion nepatrných odchylek ve tvaru břehů na téhle nekonečné řece stejně dobře, jako znám tvar předsíně u nás doma?“
„Čestné slovo, musíš je znát líp, než kdy kdo znal tvar předsíně ve vlastním domě.“
(...)
„No dobrá, zkusím to. Ale když se jej naučím znát, mohu se na to spoléhat? Ponechá si řeka stejný tvar a nebude bláznit?“
Než mohl pan Bixby odpovědět, přišel nastoupit službu pan W. a řekl:
„Bixby, budeš muset dávat pozor u Presidentského ostrova a celou cestu nahoře nad Kvočnou s kuřaty. Břehy se podemílají a jejich tvar se mění jako nevím co. Bod nad čtyřicítkou bys ani nepoznal. (...)“

Mark Twain – Život na Mississippi

Je nutné si uvědomit, že Mississippi není Berounka nebo Sázava. Její tok je neuvěřitelně dlouhý a spletitý a řeka často překotně svůj tok mění. Kromě toho se pochopitelně jezdí oběma směry. Naučit se jej znát tak, aby bylo možné řídit loď ve tmě, a to tam i zpátky, je na první pohled nemožný úkol, ale učedník k svému překvapení zjišťuje, že ten naprosto nemožný úkol začíná dařit.

Po čase jsem začal chápat tyto spletité lekce a má samolibost se opět pozvedla. Pan Bixby však byl na stráži a byl vždycky připraven strhnout ji zase zpátky. Překvapil mě třeba takovýmto způsobem:
„Kolik vody jsme měli na středním přejezdu u Díry ve zdi při poslední cestě?“
Považoval jsem to za přehnané. Řekl jsem:
„Na každé cestě, po proudu i proti proudu, vyzpěvují měřiči na tom zapeklitém místě tři čtvrtě hodiny v jednom kuse. Jak myslíte, že si mohu pamatovat takovou motanici?“
„Milý chlapče, musíš si to pamatovat. Musíš si pamatovat přesné místo a přesné značky, kdy byla loď, když jsme měli mělčí vodu, a to na každé z pěti set mělčin mezi St. Louisem a New Orleansem, a nesmíš si splést hlášení hloubky při jedné cestě s hlášením hloubky při druhé cestě, protože po druhé už nebývá stejné. Musíš si je pamatovat každé zvlášť.“
(...) „Až dojdu tak daleko, že to dokážu, budu jistě umět taky křísit mrtvé, a pak nebudu muset řídit parník, abych se uživil. Mám chuť nechat tohoto zaměstnání. Potřebuji jen koš na odpadky a koště, hodím se jenom za metaře. Abych se stal kormidelníkem, na to nemám mozek, a i kdybych ho měl, neměl bych dost síly, abych ho unesl, leda bych chodil o berlích.“
„Tak už dost! Když řeknu, že někoho naučím znát řeku, tak to taky udělám. A na to se můžeš spolehnout, že buďto ho vyučím, nebo ho zabiju.“

Mark Twain – Život na Mississippi

Škola hrou rozhodně není špatná věc. Ale je také nutné učit tomu, že bez vynaložení velkého úsilí některých věcí dosáhnout nelze.

Strach z nicoty

Starověkým myslitelům se možná neprávem přičítá strach z nicoty. Spíš než, že by se prázdna báli, představovali si prázdno mnohem prázdnější než jak je zvykem dnes. Pro ně bylo prázdno spíš sporný pojem. (Pokud vy ve džbánu nebylo nic, pak by se jeho protější stěny dotýkali, protože by mezi nimi nic nebylo, což je nesmysl.) Můžeme tento strach hledat i v moderní době. Historik a spisovatel, myslitel se složitým duchovním vývojem a člověk s velmi pohnutým osudem, Zdeněk Kalista ve své Tváři Baroka píše:

Americký prezident Gerald Ford před několika týdny hlaholivě a pateticky oceňoval úspěchy, kterými prý se člověk dostal či v nedohledné (autor asi myslel dohledné – pozn. G.) době dostane na konec kosmu. (...) Snad měl na mysli jen hranice kosmu v užším slova smyslu, tj. hranice toho, co svým zrakem (za podpory rozličných technických pomůcek) můžeme postihnout. Ale připusťme, že zprávu amerického rozhlasu, z něhož jsem výrok zachytil, třeba brát doslovně, že mluvil skutečně o hranicích celého kosmu! Co je však za těmito hranicemi, čemu stane moderní člověk tváří v tvář, až dospěje za tyto hranice, byť i jen svými přístroji?
Zde stojíme před „tím, co se Nic nazývá“ v stejném, ba v daleko ještě hlubším pocitu úžasu a hrůzy, než jsme stanuli prve v době barokní. Nelze se bránit.
Zdeněk Kalista – Tvář baroka

Mám však jisté podezření, že takovýto strach je spíše tím, co přitahuje než tím, co odrazuje.

K čemu může být zabývání se filosofií dobré?

People have to think somehow, and, where they do not do it consciously and critically, they are more or less helpless passengers in the vehicle bequeathed to them earlier ages, so that to refuse to think about philosophy is to bind oneself a prisoner to the philosophy of the past.

Marry Midgley – Wisdom, information and wonder. What is knowledge for?

Lidé musí nějak myslet a nečiní-li tak vědomě a kriticky, vezou se více či méně bezmocně na voze, který tu zůstal z minulých dob, a tedy odmítat uvažovat o filosofii znamená nechat se uvěznit ve filosofii minulosti.

Marry Midgley – Wisdom, information and wonder. What is knowledge for?

Einstein o filosofii a matematice

„Nesouhlasím pane Einsteine“ mělo jako podtitul zamyšlení prof. Jaroslava Kurzweila. Pan profesor se zamýšlel nad následujícími slovy Alberta Einsteina o matematice:

Teď se vynořuje hádanka, která tak znepokojovala badatele ve všech dobách. Jak to přijde, že matematika, ačkoliv je přece produktem lidského myšlení nezávislým na veškeré zkušenosti, tak znamenitě přiléhá na předměty skutečnosti.

Albert Einstein – Jak vidím svět

Celou úvahu je možné si vyposlechnout na této adrese. Profesor Kurzweil říká:

Matematika není produktem lidského myšlení nezávislým na veškeré zkušenosti. Vždyť se přece počítat učíme. Malé dítě se učí počítat, učí se již v útlém předškolním věku (...) počítá na prstech (...), to je velice konkrétní. Zrovna tak se poměrně brzo setkává s geometrií. Vždyť i to dítě, které se ještě neumí batolit, když leze po čtyřech pro hračku, tak leze po úsečce. Ví to, že je to ta nejkratší cesta, po které se tam dostane. (...) Všechno je to zkušenost, která se zobecňuje, a ty důležité systémy, které vytváříme, jsou právě odvozeny z toho, že něco pozorujeme a chceme to vysvětlit. Ovšem záhada, proč to dovedeme vysvětlit, to vlastně je, ale je to spíš taková „věčná otázka“ (...).

Jaroslav Kurzweil – Nesouhlasím pane Einsteine

Cítím, že takto jednoduše vysvětlit ani doložit závislost matematiky na zkušenosti nepůjde. Ale na tom mi tolik nezáleželo. Spíše mě zaujal onen Einsteinův názor. Chtěl jsem vyhledat ona Einsteinova slova. Bohužel bez výsledku. Zato jsem narazil na jiné pozoruhodné Einsteinovy úvahy. O filosofii se Einstein nevyjadřuje jako (sebou samým) vyvolený myslitel, což je obvyklý nešvar, ale kapitolu „Bertrand Russell a filosofické myšlení“ začíná slovy:

Když jsem se s důvěrou pustil do psaní, rychle jsem přišel na to, že jsem se vydal na hodně kluzkou půdu, jako nějaký holobrádek, který se až doposud opatrně omezoval jenom na oblast fyziky. Možná tedy většina toho, co tu napíšu, bude zasvěcenci připadat jako něco naivního.

Albert Einstein – Jak vidím svět

Umberto Eco ve svém Jménu Růže popisuje knihovnu ne jen jako skladiště knih, ale díky tomu, že knihy mluví – a to poměrně často – o jiných knihách, i jako prostor neustálého pomalého dialogu knih. Einsteinova kniha Jak vidím svět mluví o Russellově An Inquiry into Meaning and Truth a cituje toto:

My všichni začínáme u naivního realismu, tj. u doktríny, že věci jsou takové, jak se nám jeví. Domníváme se, že tráva je zelená, že sníh je studený a kameny tvrdé. Ale fyzika nás ujišťuje, že zeleň trávy, chlad sněhu, tvrdost kamenů není táž zeleň, týž chlad a táž tvrdost, jak je známe ze své zkušenosti, nýbrž něco úplně odlišného. Když někdo tvrdí, že pozoruje kámen, ve skutečností, máme-li věřit fyzice, pozoruje působení kamenů na sebe. Takže jako kdyby věda odporovala sama sobě; kdykoliv se považuje za nanejvýš objektivní, proti své vůli tone v subjektivitě. Naivní realismus vyúsťuje do fyziky, a ta zase ukazuje, že takovýto naivní realismus, pokud nepřestává být důsledný, je klamný. Logicky klamný, tedy klamný.

Bertrand Russell – An Inquiry into Meaning and Truth

Jak je to ale s Einsteinovými názory na matematiku? V uvedené kapitole to na několika stranách vezme od Platóna až po Russella. Když přijde na řadu Kant, vyjadřuje se velmi jasně o svých názorech.

Mně však na jeho [, tj. Kantově, ] postoji připadá správné konstatování, že při uvažování do jisté míry „oprávněně“ operujeme pojmy, k nimž nelze dospět prostřednictvím smyslového zkušenostního materiálnu, pokud o celé věci uvažujeme z hlediska logičnosti.

Albert Einstein – Jak vidím svět

Později však Einstein tento názor buď zapomněl, anebo poněkud změnil.

Osudný omyl, že základ eukleidovské geometrie a k ní patřící pojem prostor se musí vytvářet myšlením, předcházející veškerou zkušenost, tento osudový omyl vznikl z toho, že empirická báze, na níž axiomatická výstavba eukleidovské geometrie spočívá, upadla v zapomenutí.

Albert Einstein – Z mých pozdějších let

O metafyzice a jejím vymýcení se Einstein vyjadřuje takto:

Přijme-li člověk za svou Humeovu kritiku, pak ho lehce napadne, že je zapotřebí odstranit z myšlení jako „metafyzické“ všechny pojmy a výpovědi, které nelze odvodit ze smyslové „suroviny“. Veškeré myšlení totiž přece nabývá svého hmotného obsahu pouze prostřednictvím svého vztahu ke zmíněné smyslové surovině. Tento postoj považuji za naprosto správný, ale návod k myšlení, který je na něm založen, za nesprávný. Tento výrok totiž – pokud by se podle něho postupovalo důsledně – vylučuje uvažování vůbec jako „metafyzické“. Albert Einstein – Jak vidím svět

O tom, že Einstein není s profesorem Kurzweilem tak docela ve sporu, by mohla svědčit tato slova:

V raném stádiu mohou slova odpovídat přímo vjemům. V pozdějším stádiu se tato přímá souvislost ztrácí do té míry , že některá slova vyjadřují vztah k vjemům, pouze jsou-li užita ve spojení s jinými slovy (...). (...) Když se takto jazyk stává částečně nezávislým na vjemovém pozadí, dosahuje se tím jeho větší koherence.

Albert Einstein – Z mých pozdějších let