Krása se shoduje se vznešeností v tom, že obě se líbí sami sobě. (...) Ale v tom, co na přírodě nazýváme vznešené, není vůbec nic, co by vedlo ke zvláštním objektivním principům a formám přírody, které jsou těmto principům přiměřené, tak, že příroda nejvíce vzbuzuje ideje vznešenosti právě ve svém chaosu nebo ve svém nejdivočejším nepořádku a zpustošení, ukazuje-li jen svou velikost a moc. (...) Pro krásu přírody musíme hledat důvod mimo nás, ale pro vznešenost pouze v nás a ve způsobu myšlení, který do přírody vnáší vznešenost. (...) Mysl se při představě vznešenosti v přírodě cítí pohnuta, zatímco je v estetickém soudu o její kráse v klidné kontemplaci. (...) To, co je pro obrazotvornost nesmírné, je jako propast, ve které se obrazotvornost bojí, že ztratí sama sebe; ale pro ideu rozumu o nadsmyslovém není přílišné, ale zákonité, vyvolat takové úsilí obrazotvornosti, tedy ve stejné míře přitažlivé jako pro pouhou smyslovost odpuzující. (...) Odvážně převislé, jakoby hrozící skály, bouřková mračna kupící se na nebi provázená blýskáním a hřměním, sopky v celé své zničující síle, orkány se svými pustošivými následky, bezbřehý bouřící oceán, vysoký vodopád mocné řeky apod. činí z naší schopnosti klást odpor ve srovnání s jejich silou bezvýznamnou maličkost.
Immanuel Kant - Kritika soudnosti
Žádné komentáře:
Okomentovat