Básně nebo básničky píše někdy snad každý. Dnes i v dávnějších časech. Některé se dají i číst buď pro jejich kvalitu nebo osobnost jejich autora. Jaký je případ následující básně, nechať posoudí každý sám. Ale byl bych rád, kdyby Giordano Bruno byl slavný nejen vinou ohně, ve kterém ukončil svůj život, ale také díky svému dílu.
Ó svaté oslovství, ctná neznalosti,
pokoro zbožná, chudobo ty ducha -
vtip jalový, um chabý, píle hluchá
je před tvou slávou, koruno všech ctností!
Ne, nedojde pot pracné zvídavosti,
svobodných sedmi uměn toužná tucha,
ni důvtip věd, ni rozjímavost suchá
v chrám, který Ty si stavíš na výsosti!
Pachtivci - k čemu, nač ta všecka dřina?
Chtít přírodu znát, zákony, k nimž tíhne,
zda hvězdy jsou jen moře, oheň, hlína?
Pryč! Tomu svaté oslovství se vyhne!
Pokorně kleče, ruce k nebi spíná
a v bázni Boží odevzdaně jihne.
Důkladněji nepostihne
nic člověka než věčný mír a sláva,
jež s kadidlem Bůh po funuse dává!
Jeden čas seje, jeden plody sbírá.
Čas dal, čas vzal; čas tvoří a čas boří.
V jednom je beznaděj a v druhém víra,
tu slast, tu strast - hned samý mráz, hned hoří.
Ten sráží v prach, a ten zas podepírá,
hned vír, hned mír, čas život dá, čas zmoří -
a rok co rok, co měsíc, den, co chvíli
žár lásky ve mně štve mě, žhne a sílí.
Bez ustání mě sžírá,
stavuje věčně, zůstavuje v pláči,
vteřinky truchlou trýzní mdlob mých značí,
každičký čas sráží i podepírá,
hrdlí mě, pálí, bije -
nezlomí nikdy, nikdy neubije!
Žádné komentáře:
Okomentovat