Humeova břitva

The plain consequence is (and it is a general maxim worthy of our attention), ‘That no testimony is sufficient to establish a miracle, unless the testimony be of such a kind, that its falsehood would be more miraculous, than the fact, which it endeavours to establish; and even in that case there is a mutual destruction of arguments, and the superior only gives us an assurance suitable to that degree of force, which remains, after deducting the inferior. When anyone tells me, that he saw a dead man restored to life, I immediately consider with myself, whether it be more probable, that this person should either deceive or be deceived, or that the fact, which he relates, should really have happened. I weigh the one miracle against the other; and according to the superiority, which I discover, I pronounce my decision, and always reject the greater miracle If the falsehood of his testimony would be more miraculous, than the event which he relates; then, and not till then, can he pretend to command my belief or opinion. (...) Upon the whole, then, it appears, that no testimony for any kind of miracle has ever amounted to a probability, much less to a proof; and that, even supposing it amounted to a proof, it would be opposed by another proof; derived from the very nature of the fact, which it would endeavour to establish. It is experience only, which gives authority to human testimony; and it is the same experience, which assures us of the laws of nature. When, therefore, these two kinds of experience are contrary, we have nothing to do but substract the one from the other, and embrace an opinion, either on one side or the other, with that assurance which arises from the remainder. But according to the principle here explained, this substraction, with regard to all popular religions, amounts to an entire annihilation; and therefore we may establish it as a maxim, that no human testimony can have such force as to prove a miracle, and make it a just foundation for any such system of religion.

David Hume – An Enquiry Concerning Human Understanding

Prostý následek je (a to zasluhuje naši pozornost), že žádné svědectví není s to dokázat zázrak, ledaže by šlo o svědectví takového druhu, že by jeho klamnost byla zázračnější než fakt, který se snaží dokázat. I v tom případě jde o vzájemné vyvracení důvodů a jenom převažující důvod nám dává jistotu přiměřenou k tomu stupni síly, který zbývá po odečtení slabšího. Když mi někdo řekne, že viděl oživlého nebožtíka, hned se zamyslím, co je pravděpodobnější: klame ten člověk nebo je klamán, stala se ta věc opravdu? Zázraky stavím proti sobě a podle zjištěné převahy se rozhoduji a vždycky zavrhnu zázrak větší. Kdyby klamnost jeho svědectví byla zázračnější než událost, kterou dosvědčuje, teprve pak si ta událost může dělat nároky na mou víru. (...) Celkem je tedy jasné, že žádné svědectví pro nějaký zázrak není pravděpodobné nebo dokonce průkazné, a kdyby i mělo platnost důkazu, mělo by proti sobě jiný důkaz, odvozený ze samé povahy faktu, jejž by se snažilo potvrdit. Váhu lidskému svědectví dává jen zkušenost a stejná zkušenost nás ujišťuje o přírodních zákonech. Jestliže si tyto dva druhy zkušenosti odporují, nezbude nic jiného než odečíst jednu od druhé a přidat se k mínění té či oné strany s tou důvěrou, která vzniká ze zbytku po odečtení. Avšak podle principu, který jsem zde vyložil, se toto odečítání, pokud se týká všech lidových náboženství, rovná úplnému anulování; můžeme tedy stanovit jako pravidlo, že žádné lidské svědectví není tak silné, aby dokázalo zázrak a učinilo jej základem nějakého náboženského systému.

David Hume – Zkoumání lidského rozumu