Následující text je z filmu Wittgenstein. Ukázku přeložil Jiří Fiala.
Let me tell you a little story. There once was a young man who dreamed of reducing the world to pure logic. Because he was a very clever young man, he actually managed to do it. And when he’d finished his work, he stood back and admired it. It was beautiful. A world purged of imperfection and indeterminacy. Countless acres of gleaming ice stretching to the horizon. So the clever young man looked around at the world he had created, and decided to explore it. He took one step forward and fell flat on his back. You see, he had forgotten about friction. The ice was smooth and level and stainless, but you couldn’t walk there. So the clever young man sat down and wept bitter tears. But as he grew into a wise old man, he came to understand that roughness and ambiguity aren’t imperfections. They’re what makes the world turn. He wanted to run and dance. And the words and things scattered upon this ground were all battered and tarnished and ambiguous, and the wise old man saw that that was the way things were. But something in him was still homesick for the ice, where everything was radiant and absolute and relentless. Though he had come to like the idea of the rough ground, he couldn’t bring himself to live there. So now he was marooned between earth and ice, at home in neither. And this was the cause of all his grief.
Chci vám vyprávět krátký příběh. Žil kdysi mladý muž, který snil o tom, že svět převed na čistou logiku. Protože to byl velmi chytrý mladý muž, podařilo se mu to. A když své dílo dokončil, odstoupil a obdivoval je. Bylo nádherné. Svět očištěný od nedokonalosti a neurčitosti. Nesčetné oblasti zářícího ledu se rozprostíraly až k obzoru. Tak se tento chytrý mladý muž porozhlédl po světě, který stvořil[,] a rozhodl se jej prozkoumat. Při prvním kroku vpřed padl na záda. Víte, zapomněl na tření. Led byl hladký, rovný a neposkvrněný, jenže se po něm nedalo chodit. A tak se chytrý mladý muž posadil a hořce se rozplakal. Když se však z něj stal starý moudrý muž, začal chápat, že drsnost a nejednoznačnost nejsou nedokonalosti. Jsou tím, co umožňuje, aby se svět otáčel. Chtělo se mu běžet a tancovat. A slova a věci rozházené po této zemi byly všechny opotřebované a poskvrněné a nejednoznačné, a starý moudrý muž viděl, že to je způsob, jímž věci jsou. Zůstávala však v něm jistá nostalgie po ledu, kde vše bylo zářivé, absolutní a tvrdé. I když začal mít rád představu drsné země, nedokázal se přimět k tomu, aby v takové zemi žil. A tak lelkoval mezi zemí a ledem a nikde nebyl doma. A to byla také příčina veškerého jeho zármutku.
Let me tell you a little story. There once was a young man who dreamed of reducing the world to pure logic. Because he was a very clever young man, he actually managed to do it. And when he’d finished his work, he stood back and admired it. It was beautiful. A world purged of imperfection and indeterminacy. Countless acres of gleaming ice stretching to the horizon. So the clever young man looked around at the world he had created, and decided to explore it. He took one step forward and fell flat on his back. You see, he had forgotten about friction. The ice was smooth and level and stainless, but you couldn’t walk there. So the clever young man sat down and wept bitter tears. But as he grew into a wise old man, he came to understand that roughness and ambiguity aren’t imperfections. They’re what makes the world turn. He wanted to run and dance. And the words and things scattered upon this ground were all battered and tarnished and ambiguous, and the wise old man saw that that was the way things were. But something in him was still homesick for the ice, where everything was radiant and absolute and relentless. Though he had come to like the idea of the rough ground, he couldn’t bring himself to live there. So now he was marooned between earth and ice, at home in neither. And this was the cause of all his grief.
Terry Eagleton (script), Derek Jarman (director) - Wittgenstein
Chci vám vyprávět krátký příběh. Žil kdysi mladý muž, který snil o tom, že svět převed na čistou logiku. Protože to byl velmi chytrý mladý muž, podařilo se mu to. A když své dílo dokončil, odstoupil a obdivoval je. Bylo nádherné. Svět očištěný od nedokonalosti a neurčitosti. Nesčetné oblasti zářícího ledu se rozprostíraly až k obzoru. Tak se tento chytrý mladý muž porozhlédl po světě, který stvořil[,] a rozhodl se jej prozkoumat. Při prvním kroku vpřed padl na záda. Víte, zapomněl na tření. Led byl hladký, rovný a neposkvrněný, jenže se po něm nedalo chodit. A tak se chytrý mladý muž posadil a hořce se rozplakal. Když se však z něj stal starý moudrý muž, začal chápat, že drsnost a nejednoznačnost nejsou nedokonalosti. Jsou tím, co umožňuje, aby se svět otáčel. Chtělo se mu běžet a tancovat. A slova a věci rozházené po této zemi byly všechny opotřebované a poskvrněné a nejednoznačné, a starý moudrý muž viděl, že to je způsob, jímž věci jsou. Zůstávala však v něm jistá nostalgie po ledu, kde vše bylo zářivé, absolutní a tvrdé. I když začal mít rád představu drsné země, nedokázal se přimět k tomu, aby v takové zemi žil. A tak lelkoval mezi zemí a ledem a nikde nebyl doma. A to byla také příčina veškerého jeho zármutku.
Terry Eagleton (scénář), Derek Jarman (režie) - Wittgenstein
2 komentáře:
grammaticus hnidopichus: "..oblasti se rozprostíraly.."
Děkuji, to mi opravdu ujelo. No, ono toho bude asi víc.
Okomentovat