Platónův dialog Parmenidés

Z tohoto nádherného dialogu uvedu jen malou část, která se mi obzvlášť zalíbila, protože je v ní něco velmi současného. Bohužel, je porozumění tomuto dialogu velmi obtížné mj. i vinou pojmů, které se v něm vyskytují. Slovo „jedno“ je použito ve zvláštním významu. Význam tohoto slova snad ozřejmí citát opravdového Pramenida:

Na cestě jsoucího je mnoho znamení: že jsoucí nevzniklo a nelze je zničit, je jediné a z jednoho kusu, neotřesitelné a nezdokonalitelné; nebylo ani nebude, neboť je nyní vcelku a pohromadě, jedno a sevřené.

Platónův Parmenidés v dialogu hovoří s mladíkem takto:

A ještě promluvme o tom, co se musí díti s jinými věcmi, jestliže jedno není.
Ano, promluvme.
Musí býti patrně jiné; neboť kdyby nebyly ani jiné, nemohlo by se mluviti o těch jiných věcech.
Tak jest.
Jestliže však se mluví o těch jiných věcech, jsou ty jiné věci různé. Či neužíváš slov jiné" a „různé" pro týž vztah?
Ano užívám.
Různým pak nazýváme tuším to, když je něco různé od různého, a jiným, když je jiné proti jinému?
Ano.
Tedy i k těm jiným věcem, mají-li býti jiné, něco náleží, proti čemu budou jiné.
Nutně.
A co by to tedy bylo? Neboť proti jednomu nebudou jiné, když není.
To jistě ne.
Tedy jsou jiné mezi sebou; neboť jim zbývá už jen toto, nebo aby byly jiné proti ničemu.
Správně.

Tu pak jsou mezi sebou jiné vždy po množném počtu; neboť jednotlivě tak nemohou být, když jedno není. Ale, jak se podobá, každý jednotlivý jejich shluk jest co do množství neomezený, a když někdo uchopí to, co se zdá nejmenší, tu se jako ve snu okamžitě ukáže, že místo toho, co se zdálo jedno, je tu mnohost a místo něčeho nejmenšího něco velmi velikého proti částečkám z něho drobeným.

Zcela správně.
Tedy ty jiné věci by byly mezi sebou jiné po takovýchto shlucích, jestliže jsou jiné a jedno není.
To zcela jistě.
Zajisté pak bude těch shluků mnoho a každý se bude jevit jako jeden, ale nebude jeden, když jedno nebude.
Tak jest.
A bude se zdát, že jich je jistý počet, když se bude zdát každý shluk jedním a bude jich mnoho.
Ovšemže.
A to, že mezi nimi jsou jedna čísla sudá a druhá lichá, to zdání není pravdivé, když přece jedno nebude.
To věru ne.
A dále, také se podle naší řeči bude zdát, že něco je mezi nimi nejmenší; toto však se jeví mnohým a velikým proti každé z těch mnohých věcí, které jsou malé.
Jak by ne?

Dále se bude zdát každý shluk i stejným s těmi mnohými malými věcmi; neboť by ho dříve nebylo vidět, jak přechází z většího v menší, nežli by přišel, jak by se zdálo, doprostřed, a to je asi jev stejnosti.

Přirozeně.
Jistě se bude také zdát, že má proti jinému shluku omezení, kdežto sám o sobě že nemá ani začátku ani konce ani středu.
Jak to?

Protože pokaždé, kdykoli tu někdo pojme myšlenkou jakoby některou z těchto věcí, pokaždé se před počátkem objevuje jiný počátek a po konci zůstává druhý konec a ve středu jiné věci střednější nežli ten střed, ovšem menší, a to proto, že nemůže být chápána z těch věcí pokaždé jen jedna, když jedno není.

Zcela pravda.

Jest tedy, myslím, nutné, že se rozdrobuje a štěpí veškeré jsoucno, kterékoli kdo pojme myšlenkou; neboť je patrně asi vždy pojímán shluk bez pojmu jednoho.

Ovšemže.

Taková věc se zajisté nutně jeví, vidí-li ji kdo zdálky a ne­jasně, jako jedna, ale když se rozumem vnímá zblízka a bystře, nutně se jedna každá objeví jako nekonečné množství, jestliže je zbavena jednoho, které není.

To je arci zcela nutné.

Takto tedy se ty jiné věci musí jeviti pokaždé i neomezený­mi i omezenými i jedním i mnohými, jestliže jedno není a jsou jiné věci než jedno.

Ano, musí.
Jistě se budou zdát i podobnými i nepodobnými.
Jak to?
Z dálky se budou jevit jako na stínovém obrazu všechny jako jedno a že jsou ve stavu totožnosti a podobné.
Ovšemže.
Ale zblízka se budou jevit mnohými a různými a působením jevu různosti věcmi různé podoby a sobě nepodobnými.
Tak jest.
Nutně tedy vyplývá, že se ty shluky jeví i podobnými i ne­podobnými, a to i samy sobě i vespolek.
Ovšem že ano.

Jistě se tedy jeví i jako tytéž i jako různé vespolek, i že se dotýkají i že jsou od sebe odloučeny i že se pohybují všemi pohyby i že veskrze stojí i že vznikají a zanikají i že ani ne­vznikají ani nezanikají, i bezpochyby všechno takové, co nám už je snadné vypočítati, jestliže jedno není a mnohost věcí jest.

Jistě, úplná pravda.

Platón – Parmenidés