O tom, co vše je nutné vzít v pochybnost

Husserl v Krizi poznamenává, že by první Descartesova meditace z Meditací o první filosofii měla být pozorně čtena. Tady je alespoň něco z mnoha věcí, které tato meditace obsahuje. Kdo si chce přečíst víc, vyhledá si nějakou zde ocitovanou větu.

Cokoli jsem dosud připouštěl jako nejvíce pravdivé, jsem přijal ze smyslů nebo skrze smysly; postřehl jsem ale, že smysly občas klamou (...). (...) Dělejme tedy, že sníme a tyto jednotlivosti, jako že máme otevřené oči, pohybujeme hlavou a natahujeme ruce, nejsou pravdivé, ba dokonce že nemáme takové ruce ani celé tohle tělo (...). Mé mysli je ale vštípen starý názor, že je Bůh, jenž může vše a jenž mne stvořil takového, jaký existuji. Jak ale vím, že neučinil tak, aby nebyla vůbec žádná země, žádné nebe, (...) nebo dokonce tak, abych se mýlil, kdykoli sčítám dvě a tři (...)? (...) Nebudu tedy předpokládat, že existuje nejlepší Bůh, zdroj pravdy, ale jakýsi zlotřilý démon, nesmírně mocný a lstivý, který vynaložil všechnu svou píli, aby mne mýlil, a budu mít za to, že nebesa, vzduch, země, barvy, tvary, zvuky a vůbec vše vnější není ničím než mámením snících, jehož pomocí nastražil léčky mé důvěřivosti; budu o sobě uvažovat, jako bych neměl ruce, oči, maso, krev ani žádný smysl a jako bych se přesto nepravdivě domníval, že to vše mám (...).

René Descartes – Meditace o první fílosofii, První meditace