Logika a zdravá psychologie

Klasická teorie množin vytváří konečná i nekonečná čísla, přičemž ta konečná jsou v menšině.

Všechna zkoumání, kterých jsme se tu dotkli, mají jeden společný rys: připomínají situaci, v níž by si někdo předsevzal, že naučí matematiku žáka, který ještě nezná rozlišení mezi konečným a nekonečným, a začal mu nejprve ukazovat, co všechno lze vědět o nekonečnu, aniž by se jakkoli obtěžoval mu vysvětlit, na čem se toto rozlišení zakládá, a následně mu v nějaké odlehlé oblasti pole, které s ním prošel, ukázat malý kout, v němž jsou ukryta konečná čísla. Z psychologického hlediska se mi toto jeví jako chyba. Takový postup neodpovídá přirozenosti lidské mysli. Když už ne kvůli nepříjemnostem s antinomiemi, měli bychom se ho vyvarovat proto, že se jedná o metodu, která odporuje zdravé psychologii. Russell mi zcela jistě řekne, že to, oč jde v prvé řadě, je logika a teorie poznání, nikoli psychologie. Na toto bych mu pak odpověděl, že nic takového jako logika a teorie poznání, které jsou nezávislé na psychologii, neexistuje. Toto vyznání víry pak s nejvyšší pravděpodobností uzavře debatu, jelikož na něm vyjde najevo nenapravitelná odlišnost mezi dvěma úhly pohledu.

Henri Poincaré – Logika nekonečna

Konrad Lorenz o konečné a účinné příčině

Že zodpovězením otázky „nač?“ se otázka po příčinách nestane zbytečnou (…). Na primitivním přirovnání ukáži, jak málo se obě otázky navzájem vylučují. Jedu ve svém starém autě na venkov, neboť mám ve vzdáleném městě přednášku, což je vlastním účelem mé cesty. Během jízdy rozjímám o účelnosti – „finalitě“ – svého auta a jeho konstrukce a mám radost, jak dobře slouží cílům mé cesty. Náhle motor několikrát zakašle a zůstane stát. V tom okamžiku je mi bohužel jasné, že účel mé cesty nevrátí mému autu jeho pojízdnost. Jeho nesporná účelnost „neodpovídá za zpoždění“. Udělám tedy dobře, když se nejprve soustředím výhradně na přirozené příčiny jeho provozu a vypátrám, na kterém místě byl jejich řetěz tak nemile porušen.

Konrad Lorenz – Takzvané zlo