Semiotics must proceed to isolate structures as if a definitive general structure existed; but to be able to do this one must assume that this global structure is a simply regulative hypothesis and that every time structure is described something occurs within the universe of signification which no longer makes it completely reliable. But this condition of imbalance and apparent lack of stability puts semiotics on a par with other disciplines such as physics, governed – as this latter is – by such methodological criteria as the indeterminacy or complementarity principles. Only if it acquires this awareness of its own limits, and avoids aspiring to an absolute form of knowledge, will one be able to consider semiotics as a scientific discipline.
Umberto Eco – A theory of semiotics
Sémiotika musí přistoupit k izolování struktur, jako kdyby existovala definitivní obecná struktura; aby však tohle mohla učinit, je třeba přijmout, že tato globální struktura je jen regulativní hypotézou a že pokaždé, kdy je struktura popisována, dochází uvnitř univerza signifikace k něčemu, co ji již nečiní dokonale spolehlivou. Tato podmínka nerovnováhy a zjevného nedostatku stability staví sémiotiku na stejnou úroveň s jinými disciplinami, jako např. s fyzikou, které se řídí – tak jako právě zmíněná fyzika – takovými metodologickými kritérii, jakými jsou neurčitost nebo principy komplementárnosti. Jedině pokud si budeme vědoma svých vlastních omezení a přestaneme usilovat o absolutní formu vědění, bude sémiotika moci být považována za vědeckou disciplinu.
Umberto Eco – Teorie sémiotiky
Žádné komentáře:
Okomentovat