Klasická logika odpovídá oznamovacímu způsobu. O tom, jaké problémy mohou nastat, pokud se použije na rozkazovací způsob, svědčí následující příklad.
Víme, že v rámci klasické logiky jsou takřka triviálně správné úsudkové formy
A
A ∨ B
Bylo by ale rozumné říci, že díky tomu je zjevně platná i následující úsudková forma?
A!
(A ∨ B)!
Kladná odpověď je problematická.Konkretizujeme-li A jako výrok Odesíláš dopis a B jako Pálíš dopis, dostaneme úsudek:
Odešli tento dopis!
Odešli nebo spal tento dopis!
Vladimír Svoboda, Jaroslav Peregrin – Od jazyka k logice
Přesněji a lépe:
S odlišností interpretace příkazů a norem souvisí i tzv. Rossův paradox, který zároveň ukazuje, že výrokové spojky uvnitř modálních operátorů nelze překládat do přirozeného jazyka prvoplánově. Již v nejslabší námi uvažované deontické logice K je dokazatelná formule
(12) O A → O(A ∨ B).
Interpretujeme-li A jako „pošli tento dopis“ a B jako „spal tento dopis“, vyplývá při naivní interpretaci z (12) nesmyslná, že z příkazu „pošli tento dopis“ vyplývá příkaz „pošli nebo spal tento dopis“. Při správné interpretaci podle naznačené kripkovské sémantiky má však formule (12) rozumný význam (jestliže ve všech deonticky perfektních stavech světa platí A, pak v nich – pochopitelně – platí také A ∨ B).
Libor Běhounek – Formální sémantika logiky modalit
Žádné komentáře:
Okomentovat