V prvé řadě jsem zjistil, že mnohé z běžných filosofických argumentů o matematice (většinou odvozené z Kanta) se zatím staly díky vývoji matematiky neplatnými. Neeuklidovská geometrie rozrušila argumentaci transcendentální estetiky. Weierstrass ukázal, že diferenciální a integrální počet nepotřebuje pojetí nekonečně malé veličiny a že proto vše, co filosofové řekli o takovýchto věcech, jako je spojitost prostoru, času a pochybu, je nutno považovat za čirý omyl. Cantor osvobodil pojetí nekonečného čísla od kontradikce a vypořádal se takto s Kantovými antinomiemi právě tak jako s mnohými antinomiemi Hegelovými. Konečně Frege ukázal, jak se dá aritmetika vyvozovat z teoretické logiky, aniž bychom potřebovali nějaké nové pojmy nebo axiómy, a tím vyvrátil Kantovo tvrzení, že „7 + 5 = 12“ je syntetickým soudem – alespoň v pochopitelné interpretaci tohoto tvrzení. Poněvadž všechny tyto výsledky nebyly získány nějakou bohatýrskou metodou, ale trpělivým zevrubným usuzováním, začal jsem si myslet, že filosofie patrně chybovala tím, že použila bohatýrských prostředků pro léčení intelektuálních nesnází a že by se řešení dalo nalézt prostě jen větší péčí a větší přesností. Toto stanovisko jsem začal postupem času stále horlivěji zastávat. Vedlo mne i k názoru, že snad filosofie jako obor, který se odlišuje od vědy a má svou vlastní metodu, není ničím jiným než neblahým dědictvím po teologii.
Bertrand Russell – Logický atomismus
Žádné komentáře:
Okomentovat