Jak se Honza učil latinsky je snad všeobecně známá pohádka, která …
… Připomíná obvyklý osud současného vzdělance. Podobně jako Honza — a narozdíl od kněze-šamana či mága-doktora — se moderní intelektuál bláhově domnívá, že se skutečně učí latinsky, když studuje školní latinu. I on propásne svou jedinečnou šanci, aniž to ví, aniž se to kdy doví. Vůbec netuší a nikdy nepomyslí, co ona vzácná výsadní a neopakovatelná životní příležitost obnášela. Mohl překročit práh svatyně jazyka Vergilova, Ovidiova, Horatiova, opustit svět povrchní vzdělanosti a sestoupit k jeho základům — k tomu, co ho nese a vzdělává. Býval by stanul mezi pilíři chrámu klasiků, mudrců a mystiků. Došel by zásvětního zasvěcení do toho, co je za světem. Mohl sestoupit v temný prazáklad a prapůvod světů a věků. Zde by učinil zkušenost syrového, primitivního, archaického a archetypálního bytí. Poznal by, jak naprosto je odlišné od vznešenosti, vybranosti a jemnosti obvyklých podob vzdělanosti. Zplnomocněn odkazem prvotních éónů, stal by se jejich právoplatným dědicem — mocným budoucích světů. Touto mocí by zaujal svrchovaný postoj ke světu svému. Svůj vlastní svět by si přivlastnil a získal tak podíl nad svým údělem. Mnoho povolaných — pramálo vyvolených: ti, co „měli latinu“, nemají nic. Vrací se s hrstkou okřídlených citátů a skrovnou municí úsloví a přísloví, která k pohoršení dávají k lepšímu. A po zbytek života s pýchou zpaměti odříkávají pár desítek veršů. Obvykle třeba (psáno jak slýcháno:) „Aurea prima satás étás quo vindice nullo sponte suá sine lége rectumque colébat...“ apod. Tak jako Honza. Jejich zaříkadlo — či spíše odříkadla — ale nepocházejí odjinud. Nesklízejí pro-to jen posměch. Také shovívavého uznání se jim dostává. Však také jejich trousičům vydrží na celý život — na rozdíl od Honzy. Jejich tolik obvyklý příběh je neskonale smutnější...
Zdeněk Neubauer - O cestách tam a zase zpátky
