Umělá inteligence je zatím jen muzeem nezdarů. Zda se z této „alchymie“ s vysokými cíli stane přízemnější, skromnější, ale užitečnější „chemie“, nebo zda nalezne svůj kámen mudrců, si netroufám prorokovat. Jsou lidé dávající přednost druhé možnosti a dokonce ukazují přibližné obrysy kamene mudrců.
Když byla umělá inteligence ještě v plenkách, výzkumníci předpokládali, že k pochopení inteligence je nejdůležitější věcí to, že mozek je univerzální počítač. Jeho paralelní distribuovaná architektura byla považovaná za pouhý výsledek bizarní cesty, jíž se příroda musela vydat, aby univerzální počítač vytvořila. Jelikož víme, že všechny univerzální počítače jsou si ve výpočetní síle v principu rovné, domnívali jsme se, že dokážeme ignorovat architekturu mozku a dostat inteligentní software běžící na nově vytvořených univerzálních počítačích s architekturou zcela odlišnou. Jenže já se domnívám, že právě rozdíl v této architektuře je zcela zásadní věc. Námi vytvořené počítače zahrnují centrální řízení, které pracuje podle souboru pravidel z vyšších úrovní, zatímco mozek žádné takové centrum nemá a funguje velmi distribuovaným paralelním způsobem zdola.
Christopher G. Langton – Dynamický obrazec
Přísně vzato je Langtonova argumentace chybná, protože jakýkoli paralelní systém lze simulovat na přísně „sériovém“ počítači, ale předpokládám, že Langton mluvil spíše o tom, jakým způsobem počítače programujeme, tj. mínil rozdíl mezi horizontální strukturou, jakou mají v oblibě programátoři, a vertikální strukturou, která se líbí přírodě.
