Coifiho vyznání

Aby bylo od začátku zcela jasno: Coifi – nejvyšší velekněz pohanských britů – změnil víru nepochybně z mocenských důvodů, a to, co následuje je jenom zaobalený pragmatismus. Má to ale jistou poetickou sílu. Proto jsem také raději překládal sám a trochu volněji.

‘Talis,’ inquiens, ‘mihi uidetur, rex, uita hominum praesens in terris, ad conparationem eius, quod nobis incertum est, temporis, quale cum te residente ad caenam cum ducibus ac ministris tuis tempore brumali, accenso quidem foco in medio, et calido effecto caenaculo, furentibus autem foris per omnia turbinibus hiemalium pluuiarum uel niuium, adueniens unus passerum domum citissime peruolauerit; qui cum per unum ostium ingrediens, mox per aliud exierit. Ipso quidem tempore, quo intus est, hiemis tempestate non tangitur, sed tamen paruissimo spatio serenitatis ad momentum excurso, mox de hieme in hiemem regrediens, tuis oculis elabitur. Ita haec uita hominum ad modicum apparet; quid autem sequatur, quidue praecesserit, prorsus ignoramus. Unde si haec noua doctrina certius aliquid attulit, merito esse sequenda uidetur.’

VENERABILIS BEDA PRESBYTER – HISTORIAM ECCLESIASTICAM GENTIS ANGLORUM

Králi, život člověka nyní zde na zemi mi oproti životu v časech, který je nám neznámý, připadá jako let vrabce, který v zimním nečase zalétne do jídelny, v níž večeříš se svými veliteli a služebníky, v níž uprostřed hoří oheň a v níž je příjemné teplo zatímco venku bijí poryvy zimních dešťů nebo sněhových bouří. A sotva ten vrabec vlétne jedním vchodem, vzápětí vylétne pryč vchodem druhým. Vevnitř necítí nepohodu zimního nečasu, ale kratičký příjemný čas mu pomine a on se ztratí z oči do zimy. Tak nějak vypadá lidský život. Nevíme vůbec, co jednou bude, ani co bylo před tím. Proto přinese-li ono nové učení něco jistějšího, měli bychom je jistě následovat.

Beda Ctihodný – Církevní dějiny národa Anglů 

Seneca o klamných úsudcích

Vždy, když slyším nějaký rychlý, tvrdý a pohrdlivý odsudek něčeho, co samo o sobě naprosto není žádným zločinem, říkám si, kolik příčin asi leží vně takového soudce a kolik bolavých míst, které si takto léčí, je spíše v jeho nitru. Abych nalezl nějaké příklady, není potřeba číst starověké knihy. Takových současných příkladů se najde v mnoho a i v češtině. Ale v zájmu dobrého vkusu je dobré po starověké knize sáhnout. I u Seneky se lze setkat s mírnou a zřejmě zcela neškodnou obdobou toho, o čem jsem psal v minulých větách. Je znát, že Seneku neschopnost myšlení vyhnout se záludnostem dost trápila. A vypořádal se s tím takto:

Hoc, Lucili virorum optime, mihi ab istis subtilibus praecipi malo, quid amico praestare debeam, quid homini, quam quot modis 'amicus' dicatur, et 'homo' quam multa significet. In diversum ecce sapientia et stultitia discedunt! cui accedo? in utram ire partem iubes? Illi homo pro amico est, huic amicus non est pro homine; ille amicum sibi parat, hic se amico: tu mihi verba distorques et syllabas digeris. Scilicet nisi interrogationes vaferrimas struxero et conclusione falsa a vero nascens mendacium adstrinxero, non potero a fugiendis petenda secernere. Pudet me: in re tam seria senes ludimus. 'Mus syllaba est; mus autem caseum rodit; syllaba ergo caseum rodit.' Puta nunc me istuc non posse solvere: quod mihi ex ista inscientia periculum imminet? quod incommodum? Sine dubio verendum est ne quando in muscipulo syllabas capiam, aut ne quando, si neglegentior fuero, caseum liber comedat. Nisi forte illa acutior est collectio: 'mus syllaba est; syllaba autem caseum non rodit; mus ergo caseum non rodit'. O pueriles ineptias! in hoc supercilia subduximus? in hoc barbam demisimus? hoc est quod tristes docemus et pallidi? (...) Quantum potes ergo, mi Lucili, reduc te ab istis exceptionibus et praescriptionibus philosophorum: aperta decent et simplicia bonitatem. Etiam si multum superesset aetatis, parce dispensandum erat ut sufficeret necessariis: nunc quae dementia est supervacua discere in tanta temporis egestate! Vale.

SENECA – EPISTULARUM MORALIUM AD LUCILIUM, LIBER QUINTUS

Lucilie, nejlepší ze všech lidí, přál bych si, aby mě tihle mudrlanti raději poučili o tom, jaké jsou mé povinnosti k příteli, jaké k člověku, než o tom, kolika způsoby se řekne „přítel“ a kolik různých významů má slovo „člověk“. Hle moudrost a hloupost se rozcházejí opačnými směry; ke které se mám přidat? Jednomu je člověk přítelem, druhému není člověkem. Jeden naváže přátelství kvůli sobě, druhý kvůli příteli. A ty mi tady překrucuješ slova a počítáš slabiky. Zřejmě nebudu-li sestavovat záludné sylogismy a neodvodím klamným závěrem z pravdy lež, nebudu umět rozlišit věci žádoucí od těch, jimž je třeba se vyhýbat. Je mi hanba, že si v našem věku hrajeme, když jde o věci tak vážné. „Myš je slabika; myš hryže sýr; slabika tedy hryže sýr.“ Představ si teď, že tohle nedokážu rozmotat. Jaké nebezpečí mi hrozí z této neschopnosti? Jaká škoda? Bezpochyby se musím bát, že jednou chytím do pasti slabiky nebo že mi jednou knížka sní sýr, nedám-li si pozor. Ledaže je vtipnější tento úsudek: „Myš je slabika; slabika nehryže sýr; myš tedy nehryže sýr.“ To jsou ale dětinské hlouposti! Nad tím vraštíš čelo? Kvůli tomu jsme si nechali narůst dlouhé vousy? Tomu se učíme se zasmušilou tváří? (...) Můj drahý Lucilie, pokud ti to je možné, drž se stranou takovýchto úskoků a předpisů filosofů, Dobru sluší otevřenost a prostota. I kdyby zbývalo ještě mnoho let života, je třeba nakládat s nimi šetrně, aby stačila na věci nezbytné. Jaké je to šílenství učit se teď, když je málo času, věci zbytečné! – Buď zdráv!

Seneca – Listy Luciliovi (48)